V Chile mu hrozilo, že se i s koněm utopí v bahně, když se pod ním náhle propadla louka. V Rumunsku se v noci k táboru stahovali medvědi, které plašil septonexem ve spreji, jehož obsah stříkal přes plamínek zapalovače, čímž vytvořil miniaturní plamenomet. V andských horách zažil několik horkých chvil, kdy kůň klopýtl na hraně srázu a musel mu pomoci vyrovnat rovnováhu, aby se i s ním nezřítil do propasti. Úrazy se však Danielu Hálovi prozatím vyhýbají. „Člověk je na cestách opatrnější než doma. To je další věc, která mě na nich přitahuje. Vnímáte každou buňkou těla, protože víte, že si úraz nemůžete dovolit. V oblastech, kde jsme jezdili, není pokrytí GSM a nouzová signalizace GPS byla moc drahá. Zlámat si nohu či pánev a mít nejbližší osadu vzdálenou dva dny jízdy na koni není ten úplně nejlepší zážitek. Uvědomujete si to, takže jste v krizové situaci připravenější ji řešit. To se mi líbilo - realita toho, že člověk se o sebe musí postarat a odnikud nepřijde jiná pomoc než od kamarádů, kteří jsou s vámi.“ Na koních a po vodě První cesta vedla krátce po maturitě do Indie, kde Daniel Hála strávil půl roku, podíval se do Nepálu a do Tibetu, potom přišly ty další. Projel Asii, polární oblasti Ruska, delší dobu jezdil s přáteli do Rumunska, a pak se vydal opět na půlroční treky do Chile a Venezuely. Z první cesty vznikla kniha Patagonií v sedle, na níž se Hála podílel s Danielem Petráskem. Tři Češi projeli přes dva tisíce kilometrů málo známým pásmem jižních And v sedlech celkem čtrnácti koní, které si na místě buď koupili, nebo směnili za jiné koně. „Zda není troufalé koupit si v neznámé zemi od neznámého člověka neznámého koně? No... asi ano, zvlášť když za sebou máte jen tříměsíční kurs španělštiny,“ směje se Daniel Hála. „Naštěstí koně mluví všude na světě stejnou řečí, musíte je trochu znát a nenechat se natlačit do koupě špatného zvířete. Mně se podařilo koupit dobrého koně napopáté, někdy to vyjde napoprvé,“ vzpomíná Hála.
Cestu do Venezuely uskutečnil s Martinem Mikyskou. „Splouvali jsme Orinoko. To bylo také zajímavé. Na koních jsem nikdy necestoval s místním průvodcem, ale tady jsme ho mít museli, protože po horním toku Orinoka se bez indiánského průvodce plout nesmí - je to otázka místní politiky, do venezuelských pralesů vám bez průvodce neumožní vstup. Naštěstí indián Humberto, kterého jsme měli za průvodce my, byl dobrý chlap, i když některým zažitým představám se neubránil. Martin dostal poslední týden horečku a musel se vrátit, takže jsem s Humbertem zůstal na lodi sám. Bylo horko a mě napadlo, že se vykoupeme. Humberto byl okamžitě proti: v řece jsou krokodýli! Ono je to ale ve skutečnosti tak, že v Orinoku sice má žít krokodýl orinocký, což je jeden z největších jihoamerických krokodýlů vůbec, jenže ten už je nesmírně vzácný a možné je i to, že vyhynul. Tak se ptám: ,Humberto, ty jsi už tady někdy nějakého krokodýla viděl?‘ ,Neviděl,‘ odpověděl. Tak jsem skočil do vody, zaplaval si, vylezl zpátky na člun a povídám: ,Skoč tam taky. Zkus to.‘ Skočil - ale to byste nevěřil, jak rychle vylezl zpátky. Ten od dětství zažívaný pocit, že v řece jsou krokodýli, prostě nešlo jen tak jednoduše překonat.“ Hadi horší krokodýlů Větší nebezpečí než krokodýli představovali hadi. „Neútočí apriorně, ale někteří volí namísto útěku přípravu k obraně, a při pocitu ohrožení zaútočí první. V indiánském táboře takhle had zabil psa, pak byl sám okamžitě utlučen Indiány. Tak jsem zjistil, že řeči o tom, že hadí kousnutí je plíživá smrt, jsou nesmyslné - pes naříkal bolestí až do rána, než uhynul. Pravda není ani to, že Indiáni nemají cit ke zvířatům, protože mu opravdu poctivě chtěla pomoci celá vesnice. Pes si totiž všiml, že se had vplazil mezi děti, a skočil mu přímo do rány, snad aby děti chránil. Indiáni ho chtěli vyléčit, ale domestikace kreolskou kulturou je bohužel už zbavila schopnosti přírodního léčitelství, a když jim vláda nedodá benzin do lodí, tak se z vesnice ani nikam nedostanou. Hledali pomoc u Humberta, který toho věděl o přírodních lécích víc než oni, opravdu jim nabízel jako léčivo planý banánovník, ale pes byl pokousán hodně zle a na špatných místech, had se mu zakousl do slabin a jed se dostal příliš rychle do krevního oběhu. Ani lékař by asi neměl šanci.“ Cesta není obchod Cestovatelské týmy Hálových výprav se vždy skládaly z lidí, kteří se dlouhodobě znali, není přítelem placených turistických expedic. „Chvíli jsme zkoušeli nabízet to i jako obchod, ale upustili jsme od toho, je v tom příliš mnoho proměnných - nemusí klapnout počasí, kupování koní je také loterie - radši to dávám dohromady s kamarády.“
Čím si tedy na takový životní styl vydělává, pakliže vlastní cestování slouží spíš jako koníček? „Vždy jsem našel nějakou aktivitu, která by mi zvýšila komfort. V 96. roce jsem začal potřebovat trochu větší peníze, a protože jsem dělal ve firmě, jejíž majitel na všechny připomínky odpovídal: ,Pokud si stěžujete, založte si vlastní firmu‘, tak jsem to udělal a otevřel si bezpečnostní agenturu. Chvíli jsme dělali osobní ostrahu, nakonec jsem ale zvolil koncept hlídaných parkovišť a toho se držím. Mám po Praze dvě funkční hlídaná parkoviště, třetí právě otevírám. Míval jsem jich i víc, ale vždycky je máme na pozemcích soukromých majitelů a vznikají tam různé posuny v oblasti dalších plánů a podobně. Po celou dobu jsem měl ale štěstí na lidi - v bezpečnostních službách je poměrně velká fluktuace, ale u nás ani ne, lidi berou firmu víc jako rodinnou. Ona je tak vlastně postavená.“
Dost času věnuje manažer i dalším projektům. „Udělali jsme knížku, která ale moc peněz nevynesla, jezdíme do hotelů parkovat auta cizincům, akcí bylo moc, ale spousta jich také nevyšla. A některé zase vyšly. S kolegou Davidem Gladišem jsme loni dali dohromady filmový festival outdoorových filmů Expediční kamera, který se od standardních akcí tohoto typu liší tím, že neprobíhá na jednom místě, ale naopak my s ním jezdíme po spoustě míst v Česku. Právě připravujeme druhý ročník a míst už je rovná stovka. Máme jednotnou koncepci, že nechceme téměř žádné peníze za přihlášení a náš příjem činí příspěvky od celostátních partnerů. Peníze za vstupné tak jdou místním spolupořadatelům, díky čemuž je o festival v regionech velký zájem. Autory filmů zase potěší divácké soutěže a slosování, jež nám umožňuje nechávat rozhodnout o divácké oblibě filmu přímo diváky. Nechceme konkurovat tradičním festivalům a přinášet živý zážitek, párky a pivo vždy na jednom místě ve velkém městě, ale jdeme naopak za lidmi, kteří by na takový festival nevyrazili. V této zemi žije přes deset milionů obyvatel a každý z nich nemá čas nebo zájem někam jezdit. My jsme pro lidi, kteří třeba sedí celý den na traktoru a do velkých měst za kulturou ani nejdou, ale když se dozvědí, že se něco koná přímo u nich, tak se přijdou podívat. Díky tomu dostaneme k filmům i ty diváky, kteří by je jinak neviděli. Tento systém se začíná ukazovat jako úspěšný, a tak uvažujeme i o dalších festivalech s jinou tematikou, jež bychom dělali podobně.“
DOTAZNÍK Daniel Hála Rodina: Mám přítelkyni, s níž jsme spolu dlouhá léta, takže jí říkám „skoro žena“, a máme spolu dvě malé děti ve věku čtyři a dva roky. A ještě předtím jsem měl manželku, se kterou jsme se rozvedli, a s ní mám patnáctiletou dceru. Myslím, že vše funguje, jak má, a všichni jsou spokojeni. Člověk se v životě pohybuje po cyklech - někdy má možnost odjet, někdy musí vydělávat peníze, a s rodinou je to podobné - někdy je potřeba být s ní. V tomto cyklu jsem teď. Auto: Chrysler Grand Voyager, protože se do něj vejdou dva kočárky, dvě děti, pes a celá domácnost včetně věcí na koně. Oblíbená hudba: Folk Volný čas: S rodinou nebo u koní. Ideální je cestování, ale s malými dětmi není aktuálně tím nejrozšířenějším způsobem trávení mého volného času. Ono na to zase přijde. Oblíbená dovolená: V sedle.
