Začalo to už v taxíku na ruzyňské letiště. Taxikáři jako by spadlo něco do oka, jak na mě pořád mrkal.
„Kde máte kameru?“ „Proč kameru?“ „Vy přece nikdy nikam neletíte jen tak,“ pomrkával spiklenecky.
„Tentokrát letím. Do Emirátů. Zrekreovat se po infarktu. Je to nejbližší teplé moře touhle dobou. A doktoři mi přímo doporučili nerozčilovat se žádnými aférami.“
„Do Emirátů? Tak to je jasný! Jdete po Řebíčkovi, že jo? Jak si tam ulejvá ty svoje nakradený miliony. Kolik že jich to bylo? Sto čtyřicet? Nebo dvě stě čtyřicet?“ „Jak víte, že jsou nakradený?“ „Vy znáte někoho, kdo by takhle rychle zbohat o stovky milionů? Zrovna když je ministr? Já jsem měl taky stavební firmu. A proč myslíte, že dneska taxikařím? Prostě jsem neměl ty správný kanály na dohazování zakázek. Jako někdo.“
V letadle to pokračovalo. Partička veselých podnikatelů s golfovými holemi mi nejdřív vyprávěla, jak si dnes staví obří domácí akvária kdekdo, nejen Krejčíř, pak jak dopadl Krejčířův žralok a jaká je to švejkovina, když ho stát chce zpátky coby součást zabaveného majetku – a zároveň dovolí rozprodávat Krejčířovy domy a doručovat mu miliony do Jižní Afriky. Pak začali pomrkávat.
„My víme, že nám to nesmíte říct.“ „Co?“ „Taková náhoda! Vy letíte do Dubaje, zrovna když si tam ten lump kupuje luxusní byt.“ „Jak víte, že je Řebíček lump?“ „Víte přece, jak to chodí v normálních státech. Do vlády jdou už bohatí, takže nemají potřebu nahrabat si. To jen u nás jdou bohatí až z vlády…“ Ve čtvrtek večer pomrkávala i moravská rodinka, když jsem si na druhý den ráno na šestou objednával taxíka, abych stihl velbloudí závody.
„Je to namáhavé, co?
„Co je namáhavé?“ „Takhle brzo vstávat, když po někom jdete.“
„Já po nikom nejdu! Chci poprvé v životě vidět, jak velbloudi závodí. Prý zakázali dětské žokeje, takže teď je majitelé řídí ze svých luxusních džípů pomocí rádia.“
„Takže on už vlastní i velblouda? No, když se Krejčíř předvádí v Jižní Africe s mercedesem…“
V sobotu se to změnilo. Podnikatelé z golfu tentokrát pomrkávali druhým okem.
„Podcenili jsme vás. Je za tím Skořepa, že jo?“ „Kdo?“ „Ale no tak! Vy vůbec nevíte, že si ulil půl miliardy z konsolidačky a utekl sem, protože Emiráty s námi nemají smlouvu o vydávání zločinců. Vykoupil se na kauci…“
Spása mě napadla v úterý, na výletě do Ománu. Tentokrát naštěstí se samými Němci. Na loď, která nás měla odvézt do rybářských vesniček, odkud se nikdo nedostane jinak než po moři, jsme nasedali v městě Dibba. Už jsem se těšil, jak to na všechny při večeři vybalím:
„Já vám tedy řeknu pravdu. Pamatujete si ještě jméno Dyba? Karel Dyba? Právě jedu z jeho města…“
***
Vy přece nikdy nikam neletíte jen tak. – Tentokrát letím. Do Emirátů. Zrekreovat se po infarktu. – Tak to je jasný! Jdete po Řebíčkovi, že jo?
