Na přelomu let řeší česká politika ještě pořád problém, který ze všeho nejvíc ovlivnil v právě končícím kalendářním roce politické poměry: jak naložit s poplatky u lékaře.
Vůle lidu je nesporná. Kdo by platil, když nemusí. Doopravdy nemusí?
Podívejme se na věc z mnoha úhlů pohledu. Se stejným záměrem jako šachisté, kroužící v myšlenkách a někdy i fakticky kolem hracího stolku, ve snaze najít nejlepší pokračování za bílého i černého. Pokud možno exaktně, objektivně, nezaujatě.
Jak ten problém vznikl? Určitě ne tím, že nějaký špatný ministr, ještě horší strana(y) a nejhorší vláda ve zlém úmyslu zatížili rodinné rozpočty dalšími výdaji.
Připomeňme si nejprve, že zánikem komunistického režimu před bezmála dvaceti lety a otevřením zahraničních trhů se potvrdilo, že téměř každá z domácích československých cen byla velmi vzdálena reálné hodnotě zboží či služeb na světových trzích.
Pokračování na straně 8
Dokončení ze strany 1
Minulý režim vedl přísné hospodaření s devizami a jen velmi omezenou výměnu zboží ve volně směnitelných měnách. Jen tolik, na co nedostatková socialistická ekonomika měla. Mnohé z léků a přístrojů moderní medicíny tehdejší československé zdravotnictví nemělo k dispozici vůbec anebo jen výjimečně, pro „rovnější mezi rovnými“.
Komunistická minulost, která nás oddělila od svobodného světa a znemožnila přes 40 let podílet se na jeho skutečném rozvoji a hospodářském růstu, je prvotním viníkem našich problémů. Hrubý domácí produkt na obyvatele byl v posledním roce před vstupem do EU na úrovni 68,8 procenta unie, ale původních patnáct členů EU bylo již na úrovni 109,2 procenta tehdejší rozšířené 25členné unie. Po 13 letech transformace dosahoval náš HDP na obyvatele 63 procent průměrného produktu původních patnácti členů EU.
Do zdravotnictví jde v Česku méně peněz než ve většině zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), dočetli jsme se letos v srpnu. Z nejnovějších dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky vyplynulo, že výdaje na jednoho obyvatele, v přepočtu podle kupní síly a cenové hladiny, mají nižší jen Turecko, Polsko, Slovensko a Korea. Na opačném konci žebříčku je Norsko, Švýcarsko a Lucembursko, které mají třikrát vyšší výdaje než Česko.
Čísla o vývoji hrubého domácího produktu, v porovnání s třemi desítkami členských zemí OECD, prokazují, že důsledky více než 40 let totalitní minulosti a zejména izolace od svobodného trhu jsou významné a citelně ovlivňují schopnost přiměřeně financovat mimo jiné i zdravotnictví. Neoblíbená spoluúčast Stručně, jasně a srozumitelně: země, ke kterým vzhlížíme s respektem, jsou v pořadí států podle hrubého domácího produktu v paritě kupní síly na obyvatele nejméně o 10 tisíc dolarů před Českou republikou, která je na 35. místě s hodnotou 24 229 dolarů. Švýcarsko vydává na zdravotnictví přes 11 procent HDP ročně, Německo, Francie a Belgie přes deset procent, Rakousko, Nizozemsko a Švédsko přes devět, Velká Británie, Lucembursko a Dánsko přes osm procent. České výdaje se pohybují okolo sedmi procent.
Před časem pan doktor Kubek, prezident České lékařské komory, velmi trefně označil za podstatnou příčinu tohoto skromného procenta nízké platy lékařů. Jistě nejde jen o platy lékařů, sester a zdravotnického personálu vůbec. V každém případě je to však podstatná část výdajů, které se neuskutečňují v důsledku nedokončené transformace a nedostatku peněz. Je určitě užitečné, když lidé odcházejí pracovat do zahraničí a vracejí se bohatší nejen materiálně, ale zejména o cenné zkušenosti. Ale budou se vracet? Zatím jen sporadicky se objevují zprávy, že jsou někde zavírána nemocniční oddělení pro nedostatek personálu. Lokálně již chybí stomatologové.
Stárnutí populace je jev, který je považován za prokázaný. Právě tak jako důsledek tohoto jevu – výrazné zvýšení počtu osob, které patří do skupiny, která častěji než jiné potřebuje lékařskou péči. Více péče, více peněz. Nemocní mají novou naději, biologickou léčbu. Náklady na pořízení léku, který je vždy originálem, jsou vysoké. V jednotlivém případě až k řádu milionů. Zatím se této léčby dostalo každému nemocnému, pokud bylo exaktně prokázáno, že tato léčba je pro pacienta vhodná. S respektem a uznáním musí každý vzít na vědomí, že léčby se dostalo potřebným, a to bez rozdílu. Zatím.
Současné zdroje peněz nestačí. Nové veřejné zdroje nejsou k dispozici. Spoluúčast zřejmě není v oblibě. I tak se zvýšila od roku 1993 sedmkrát, ze čtyř na 28 miliard. V zemích EU je uplatňována celá řada různých způsobů spoluúčasti. Nejčastější formou je podíl na úhradě léků. Smyslem je kromě omezení nadbytečné péče výběr peněz k doplnění veřejných zdrojů soukromými penězi. A tak bude záležet spíše na tom, jaký účel ten který účastník sporu o poplatky (tedy spoluúčast na zdravotní péči) sleduje. I když by poplatky zůstaly beze změny, nevyřeší to financování zdravotní péče, ale pomůže. Je to málo?
Jozef Wagner, právník a ekonom, bývalý poslanec ČSSD Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| JOZEF WAGNER bývalý poslanec ČSSD
