Během svého pobytu v dekódovacím středisku Bletchley Park si britský matematik Alan Turing vysloužil pověst společensky neohrabaného excentrika, který příliš nedbá na svůj zevnějšek. Z této doby také pochází historka o zamítnutí jeho registrace do domobrany, stejně tak jako další příběhy (ať už pravdivé, nebo nepravdivé) o tom, že si nasazoval plynovou masku, když jezdil každé ráno do práce na kole (patrně kvůli tomu, aby nevdechoval pyl), že při jízdě na kole počítal otáčky a zastavil vždy jednu otáčku předtím, než by mu spadl řetěz, nebo že si každý den po práci řetězem připevňoval svůj hrnek na čaj k trubce od radiátoru.
V Bletchley se proslýchalo, že Turing místo opasku používá provázek, pod sakem nosí pyžamo a zřídkakdy se holí nebo si stříhá nehty. To vše mohla být pravda, nikdy nebyl příliš upravený. Atypické chování, kterým se vyznačoval, lze navíc připsat určitému typu osobnosti - „popletenému profesorovi“. Ale pouze se smát Turingovu svéráznému chování během let strávených v Bletchley by znamenalo opomenout některé jeho více znepokojivé a méně komické implikace. Čajových hrnků bylo během války nedostatek, kolo Turing nikdy neopravil, protože kdyby to udělal, mohl by na něm jezdit někdo jiný.
Turing neměl smysl pro společenská pravidla (vzepřel se klišé o mužnosti a během pobytu v Bletchley se naučil plést), nepotrpěl si na „nabubřelost nebo byrokratičnost... netoleroval hlupáky a pokrytce tak ochotně, jak občas bývá nucen společensky úspěšný člověk“.
Turing společně s kolegy sestrojil zařízení, které dokázalo dešifrovat německé kódovací zařízení Enigma. Jeho podíl na konečném vítězství ve válce, o němž během svého života nikdy nemluvil, by neměl být podceňován. Přestože by bylo asi přehnané tvrdit, že bez Turinga by spojenci válku nevyhráli, lze se z rozumných důvodů domnívat, že by jim to bez něj trvalo o několik let déle.
Knihu Davida Leavitta nazvanou Muž, který věděl příliš mnoho vydala nakladatelství Argo a Dokořán. Text zkrátila redakce Lidových novin.
