* LN Jak dlouho kapela Květy funguje?
Kapela vznikla vlastně dvakrát, poprvé v roce 1993. Impulzem byla jednoznačně láska k hudbě. Ta první fáze byla jen taková platonická, my jsme nehráli doopravdy, my jsme o tom jenom snili. Sice jsme se scházeli a dělali „bordel“, ale ještě to nebyla pravá kapela. A potom, kolem roku 2000, jsme konečně začali fungovat jako opravdová hudební skupina, začali jsme natáčet desky a postupně i koncertovat. Tedy, dřív byly nahrávky a pak až živé hraní. A dodnes to všechno „bobtná“ – přibývají desky a přibývají koncerty.
* LN Kdo má hlavní slovo v kapele?
To mám já.
* LN Muziku netvoříte společně?
Funguje to tak, že třeba devět z deseti písní si vymyslím doma a potom přijdu s vlastní představou. A pak, na zkoušce, se dobereme k nějakému konkrétnímu tvaru. Ten ovšem může být úplně jiný než ten zamýšlený. Práce kapely je na písničce, kterou přinesu, velká. Pilujeme i na koncertech. Třeba máme písničku starou přes čtvrt roku a já v ní hraju na kytaru. Kapela mi ale řekne, jestli to nechci úplně vyhodit. Já na to, že to sice můžu zkusit, ale že je to úplně absurdní, protože to je nejhezčí kytara, jakou jsem kdy vymyslel... A pak tu kytaru vyhodíme, a já můžu jen konstatovat, že to zní o poznání lépe!
* LN Překvapil vás úspěch té minulé desky Kocourek a horečka?
Hm... Natáčení té desky provázely tehdy neskutečné technické problémy. Nahrávali jsme ve dvou a usmysleli si, že chceme, aby to všechno znělo perfektně a krásně a bez chybičky. A pak jsme třeba stáli před otázkou: Máme tady půjčený kontrabas, kterému drnčí jedna struna. Ale opravdu jenom jedna! Ale chtěli jsme ho tam mít. Říkal jsem si: Hrozně se mi nechce shánět nový kontrabas. Co s tím? Máme zaplacené studio, budu to shánět půl dne. Tak jsme zkusili nahrát kousek s tou špatnou strunou... A dopadlo to tak, že jsem nakonec jezdil po městě a sháněl ten kontrabas. Nechceme nic ošidit. Já jsem v tomhle stavu hrozně šťastný. Ta láska a péče, která je do té nahrávky vložená, se nám vrací.
* LN Patříte k tomu nejlepšímu na české alternativní scéně. Jak se v této společnosti cítíte?
To je jedna z nejlepších věcí na aktivním dělání hudby. Když mi bylo patnáct šestnáct, chodil jsem na koncerty kapel a potom jsem vždycky měl chuť jít za nimi do šatny a říct jim, jak je mám strašně rád a jako jsou šikovní. Teď je to tak, že v té šatně být stejně musím, protože se tam převlíkáme, a já jim přitom řeknu: Bylo to fakt dobrý. Na jedné straně to přináší deziluzi v tom, že všichni hudebníci se baví o stejných nesmyslech, na druhou stranu je super, že když někoho v hudbě obdivuju a jsem zasažený tím, co dělá, tak s ním můžu mluvit tváří v tvář a třeba se dozvědět i něco víc než jen jako fanoušek.
* LN Přátelíte se s kapelami?
Já mám to štěstí, že členové kapel, které se nám líbí, se s námi i přátelí. Třeba Marta ze skupiny Budoár staré dámy je důležitý člověk, Skrytý půvab byrokracie jsou hodní lidé, Midi Lidi nebo Longital ze Slovenska, Jana Vébrová je kotě... To jsou šťastná setkání. A abych to ještě doplnil. Samozřejmě jsou i lidé, které jsem vždycky obdivoval, ale naše hudba se jim nelíbí. Třeba Mikoláš Chadima. My jsme kdysi, v roce 1999, hráli na festivalu Alternativa. A Mikoláš tam dělal porotce. V té době byl pro mě bůh! Tehdy jsme hráli asi půl roku a bylo to bezpochyby strašné. Ale přesto se ten večer uvažovalo o tom, že bychom to vyhráli. A když se to dozvěděl právě Mikoláš, tak řekl: To v žádném případě nemůžou vyhrát, to je hnus! Teď jsme se potkali po asi šesti letech, byli jsme spolu v létě v Trutnově. Hráli jsme po něm. Protože mi často praskají struny, zeptal jsem se ho, jestli by mi nepůjčil kytaru. Nejdřív sice trochu bručel, ale nakonec svolil. V duchu jsem si pak říkal: ... ááá a teď se stane ten historický okamžik, potkávají se mistr a diletant. On si mě poslechne a řekne něco jako: Chlapče, je to tam! Tak jsme odehráli koncert, přišel Mikoláš a řekl: Tak já si teda vezmu tu kytaru...
* LN Chodíte na koncerty? Který byl z poslední doby nejlepší?
Chodím. Už ne sice tak, jako když jsem byl osmnáctiletý kocour... Ale chodím rád. Já mám léta sen, že sem přijede Tom Waits. To by bylo úžasné. Říkal jsem o tom lidem, kteří v tomto oboru pracují, ptal jsem se jich, proč tady ještě nebyl. On prý má takové podmínky, že by chtěl hrát jenom v divadle a že by si přál, aby ten prostor byl absolutně bez reklam a bez sponzorů. A za takových podmínek by vzhledem k jeho ceně vyšel lístek na pět tisíc korun. A na to si prý žádný promotér netroufne. Od té doby, když si pustím Toma Waitse, si představuju, jak procházím chodbou Mahenova divadla v obleku, už zdálky vidím toho starce na pódiu, mám v ruce lístek za pět táců a říkám si: Je to tady! Můj koncert, který se neuskutečnil. Ale je to nejdůležitější koncert za poslední rok.
***
lidovky.cz Rozšířenou verzi rozhovoru čtěte na www.lidovky.cz
