Není úplně obvyklé, aby známá tvář mluvila o tom, jak zápasila se svou závislostí na drogách a alkoholu, s takovou otevřeností jako herečka Šárka Ullrichová (33). To, co se v jejím životě odehrávalo v minulých pár letech, byl přitom paradox: tehdy svou nemoc ještě skrývala a zároveň v „nekonečném“ nováckém seriálu Ulice hrála někoho s podobným osudem – narkomanku Zuzanu. Vpravovala se do role a už jen to u ní kolikrát nastartovalo chuť napít se nebo sáhnout po droze i doopravdy. Vzpomíná, jak po natáčení vyrážela na večírky, kde pila „jak starej chlap“. Často navrch ještě spolkla extázi nebo si šňupla kokain. Přátelé s ní měli těžkou práci: přivezli ji z mejdanu domů, ale sotva za nimi zaklaply dveře, Šárka vyskočila z postele, mávla na taxík a pokračovala v tahu sama… „Kolikrát jsem hrála v kocovině, to se mnou aspoň neměli v maskérně práci. Stačilo mě jen odlíčit,“ usměje se. Až po jednom hodně drsném zážitku, který ji málem stál život, se rozhodla odejít na tři a půl měsíce do léčebny. Překvapí mě, když ji vidím přicházet na schůzku do útulné vinohradské kavárny. Čekala jsem nějakou rozevlátou osobu, ale ona je precizně nalíčená, oděná v kloboučku a bílé pletené pelerínce. Objednává si čaj, zapaluje cigaretu a dívá se na vás tak, že s ní za chvíli máte chuť kamarádit. „Bylo to, jako by ve mně byl skřet, který mě nutí ubližovat si,“ říká mi ta mladá žena, která ještě dlouho po škole hrávala princezny. Zůstalo jen málo druhů drog, jež nezkusila. Dnes potkává kolegy či známé, kteří se jí svěřují: „I já bych šel na léčení, ale bojím se, že na to nemám.“
* První loňské pololetí jste ještě pila, brala drogy, pak přišlo léčení a teď už několik měsíců abstinujete. Jak se cítíte?
Říkám si, že člověk roste na konfliktech. Hezké věci v životě jsou spíš nějak za odměnu, abychom si od těch problémů na chvilku odpočinuli. Ale ta naše duchovní cesta, kterou máme urazit, je vystavěná těmi těžkostmi. Mně je teď třiatřicet, Kristova léta, a připadá mi, že právě procházím očistou, a docela se těším, až to budu mít za sebou. (usmívá se)
* Počkejte, vy mluvíte, jako byste to léčení měla teprve před sebou.
Práce na sobě nekončí, naopak. Když jsem přišla z Červeného dvora, kde jsem byla tři a půl měsíce, rozešla jsem se po sedmi letech s přítelem, přestěhovala se do nového bytu, pořídila si dvě koťátka. Nechci, aby to vyznělo pateticky, ale ve mně jako by se probudil nový člověk. I ten rozchod byl součástí očisty, je to symbolické. Přitom nebyl z mého popudu. Jenže jsem se najednou postavila na vlastní nohy, přestala být snadno manipulovatelná. On by s tím asi nesouhlasil, ale já si myslím, že na to byl těch sedm let zvyklý. Zrovna jsme se měli rozhodnout, jestli se přestěhovat spolu, nebo každý zvlášť, bylo to právě ve výročí úmrtí mého táty. Vždycky jsem měla silnou závislost na chlapech a vždycky jsem jako by žila ten jejich život, ne svůj. A tak se ten vztah přeseknul. Byla to taková malá smrt. Ale i ta bolí.
* Jak to vlastně vypadá, když člověk úspěšně zvládne léčbu, musí dál někam docházet?
Když jste v léčebně, je to jako ve skleníku, ale když odejdete, musíte, jak já říkám, dozametat ty exkrementy před vlastním prahem. To, že něco berete, je jen důsledek. V léčebně jsem si i kvůli jiným pacientům uvědomila, že mnoho problémů skutečně pochází až z dětství a že je strašně důležité ty věci znovu otevřít, vyřešit je a zavřít. Hodně jsem tam řešila svého tatínka. Chodím na skupinovou terapii. Individuální terapii mi nedoporučili, mám totiž dar navazovat s terapeuty přátelské vztahy, a ten člověk mě pak není schopen brát s odstupem. Jinak mám teď spoustu času na sebe. Snažím se, abych vysílala takovou energii, aby se mi věci, po kterých toužím, třeba snadněji dokázaly najít.
* Byla jste proslulá svými divokými jízdami, dokonce jste dokázala, když už šli všichni ostatní spát, jít dál pařit sama… Teď vás to neláká?
Na pracovních mejdanech mě to baví, protože jsem obklopená lidmi, které mám ráda, ale vysedávání po hospodách a tak je ztráta času. Mám ke své závislosti obrovský respekt. Nebyla jsem fyzicky závislá, abych se ráno budila v potu a klepavkách. To ale bylo za pět minut dvanáct, abych do toho takhle nezahučela. Já jsem byla v Bohnicích v tom roztřiďovacím pavilonu, kde jsem viděla, kam až jsem to mohla dotáhnout. Vyděsilo mě to. Po těch mých tazích jsem byla až do středy nepoužitelná, ve čtvrtek byl jediný produktivní den a v pátek jsem se už těšila, až vyrazím do klubu… Nechci s tím bojovat, protože to bych taky mohla prohrát, mnohem přínosnější je se prostě smířit s tím, že mám tuhle nemoc.
* Nevadilo vám, že ten návyk musíte skrývat?
Měla jsem kvůli sobě obrovské výčitky svědomí, i kvůli těm, kteří mi dali práci. Cítila jsem se nefér. Pořád jsem musela něco skrývat, byl to hrozně paranoidní pocit. Nikdy jsem na natáčení nepřišla zfetovaná, to bych si nedovolila. Ale v kocovině jo, což u té role zase až tak nevadilo, v maskérně se mnou moc práce neměli, stačilo mě odlíčit. (směje se) Samozřejmě že teď se mi hraje o mnoho lépe, jsem koncentrovaná, otevřená, víc citlivá. V kocovině je člověk zamlžený a impulzy od hereckého partnera chytáte mnohem slaběji.
* Objevila jste, z čeho vznikal ten přetlak, který vás nutil utíkat se ke kokainu a alkoholu?
Mně umřel táta, když mi bylo deset. V léčebně jsem pochopila, že jsem si vlastně nikdy neodžila jeho smrt. Za rok k nám do rodiny přišel otčím. Vím, že mámě hrozně pomohl, ale já ještě truchlila. To bylo, jako když ve vašem zámku vyvěsí černé prapory, hraje tam ještě ta smutná hudba a najednou tam někdo přijde a pustí jinou. Od těch deseti let jsem vlastně už pořád utíkala a neměla pocit, že mám někde rodinu, zázemí.
* Kde se vzalo to odhodlání jít na léčení, když jste neměla tu fyzickou závislost?
Dělala jsem věci, že jsem o sebe začala mít strach. Přepadli mě na Žižkově, asi jsem se s někým pustila do hádky. Akce vyvolala reakci. Probrala jsem se na policajtech, to ze mě řinula krev a ptali se mě, kdo to udělal. To jsem nevěděla, odvezli mě na plastiku, kde mě sešili šesti stehy. Nevím, jak jsem se odtud dostala domů, ale ráno se mi udělalo zle, jela jsem na rentgen, kde zjistili, že mám otřes mozku. Nechtěla jsem tam ale zůstat, podepsala jsem reverz. Byla to strašná nezodpovědnost. Neměla jsem k sobě žádnou úctu, bylo mi všechno jedno. Začala jsem fetovat a chlastat v době, kdy jsem neměla moc práce. Pak jsem práci měla, jenže jakmile je ten vlak rozjetej, tak se z něj špatně vyskakuje.
* A zjistilo se, kdo vám to udělal?
Ne, ale ten člověk, velkej, plešatej, jeho velká pěst, se mi vracel v nočních můrách. Předávkovala jsem se sedativy, navíc jsem opět byla pod vlivem alkoholu, měla jsem otřes mozku a nechápu, jak jsem to přežila. Přítel mi udělal polívku, uvařil bramborovou kaši a kuře, a když se vrátil domů, tak byl všude bordel, protože jsem se nejspíš nemohla trefit vidličkou do talíře, takže to bylo všude po stole. Potom jsem ho napadla, protože mi vzal ty prášky. Tak zavolal policajty – no ti se taky podivili, když viděli takhle zuboženou ženskou… Pak jsem nějak v pět ráno jela na Vinohrady, kde jsem strávila snad dvanáct hodin, vůbec si to nepamatuju. Byla jsem nějak divně vymóděná: kostěný brejle, hroznej klobouk, boty se žralokem, nevím, co mě to napadlo, takhle se ustrojit. (směje se) Pak mě rodiče našli v parku na lavičce a odvezli do Bohnic.
* Nemělo na vaši závislost vliv, že váš, teď už bývalý, přítel hrál jako DJ po klubech a vy jste ho doprovázela?
Předtím jsem chodila s klukem, který žil jako indián, hodně ve spojení s přírodou. Když jsme se rozešli, našla jsem chemickou lásku v podobě extáze v klubech. Teprve potom jsem se s ním seznámila.
* Když se člověk vzdá nějakých chemických radostí, má je čím nahradit?
No jéje. Vyčistila jsem si svůj dům – samu sebe. Teď ho zabydluji právě všemi těmi věcmi, které mi dělají dobře. Krásně mě harmonizují moje dvě koťata. Cvičím jógu, chodím do posilovny, trénuje mě desetinásobný mistr republiky v boxu Láďa Kutil, vytvářím pletenou a háčkovanou kolekci na jaro, čtu, využívám také „Úplný relaxační systém“. Je to soubor pěti CD, který vás postupně naučí relaxovat nejprve na fyzické úrovni a posléze na psychické. Tam se dostáváte do stavu superalfa spánku, kdy váš mozek kmitá na frekvenci 7, 37 Hz. To je přesně ten moment, kdy jsme nejvíce schopni přijímat jakékoli informace. A v tenhle moment vás systém naučí vytvořit si ve vlastní mysli takzvanou pracovnu, kde si na plátně promítáte sami sebe, kde byste tak chtěli jednou být. Věřím tomu, že myšlenky formují naši životní cestu, za všechno, co právě prožíváme, může naše vlastní myšlenka někde v minulosti. Jsem o tom přesvědčená.
* A co jste zjistila?
No, prohlížela jsem si svoje starý fotky a říkala si: aha, tady jsem ty oči ještě měla naivní, čisté. To, jak rostete, věci, které vás ovlivňují, to všechno se podepisuje ve vašich očích. Mně bylo líto, když jsem v nich viděla ten zlom, říkala jsem si: aha, tak tady už jsem přestala být ta čistá. A je pravda, že do té doby jsem taky hrála jenom princezny. (směje se)
* Jaká jste vlastně byla v dětství?
Hodně živá. Mamka říká, že občas až nezvladatelná. Taky umíněná, co jsem si zamanula, toho jsem prostě musela dosáhnout. Tvrdohlavá, upovídaná, společenská. Pořád jsem něco vymýšlela a organizovala. Hodně jsem sportovala, chodila do sboru, navštěvovala recitační kroužek, psala, hrála v ochotnickém souboru pod vedením Věry Plívové-Šimkové, která pochází ze stejné vesnice v Podkrkonoší jako já, závodně jsem lyžovala a taky jsem závodně tančila.
* Jak vlastně někoho, kdo se pravidelně objevuje v televizi, přijmou mezi sebe lidé v léčení?
Než jsem nastoupila léčbu, tak jsem si ještě hodně zazlobila. Bylo to, jako když chcete držet dietu, ale předtím si dáte dortík. Zezačátku to v léčebně bylo těžké, protože oni znali mě, ale já je ne. Měli o mně určitou představu a já neměla na to dokazovat, že jsem někdo jiný. Děkuji za to, že jsem čekala jen tři týdny, jinak jsou čekací doby o mnoho delší. Zezačátku ze mě ještě mluvila droga, občas jsem vyštěkla, ale myslím, že postupem času jsem si tam našla dokonce pár kamarádů.
* Dozvěděla jste se o sobě za ty tři měsíce něco, co jste do té doby nevěděla?
Přišla jsem si na strašně moc věcí. Tak třeba mi řekli, že jsem herečka i v osobním životě. Já teď nechci žít podle toho, co si o mně myslí druzí, neustále se někomu chtít zavděčit. Já jsem totiž od těch deseti let v podstatě nic jiného nedělala. Psychiatr mi řekl: „Šárko, vy jste dneska nějaká civilní.“ A já: „Nebojte, to je taky maska.“ (směje se) Já bych vlastně tu terapii doporučila úplně každému, protože všichni v sobě máme nějaké bloky.
* Jak vás vlastně uvítali zpátky kolegové ze seriálu?
Devadesát procent lidí mi dalo najevo, že mi fandí. Někteří mi dokonce řekli, že by chtěli jít na léčení taky, ale nemají odvahu, jen o tom přemýšlejí. Ale to víte, že jsou někteří, co si rýpnou. Jenže já si vždycky kolem sebe vytvořím takovou pomyslnou bublinu, která má zrcadlový vnějšek, takže se ty jedovatý šípy odrážejí. Právo na kritiku mají, ale já je nehodnotím, nejsem ten kat.
* Když jste přišla z léčení, vaše postava Zuzany ze seriálu Ulice ještě drogy brala. Nedělalo vám to problém?
Neměla bych navštěvovat místa, která jsem navštěvovala, která jsou riziková. Jenže já jsem se musela vciťovat do té role. Nejdřív jsem si před a po natáčení říkala: „Tak. Teď jsem Zuzana a teď už ne.“ Je velmi nebezpečné být tak dlouho v takové roli, já totiž nejsem typ herečky, která by dokázala na povel rozklepat bradu, neumím jen slzet, já si to pouštím doopravdy. Představím si samu sebe za určitých okolností a pak dělám, jako bych to zažívala. No jo, jenže jak potom ten mozek má vědět, že to je jen hra? Než jsem šla na léčení, tak jsem si při natáčení přímo vyvolávala ty pocity na drogách. Takže se dá spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát jsem nešla po natáčení na tah. Mám hodně přátel, takže jsem si mohla dovolit jít každý večer někam.
* A jak je to se Zuzanou teď?
Zuzana je po léčení, ale teď řeší to, že je HIV pozitivní. Je to prostě daň za minulý život, přestože už žije jiný. I tak by měla začít být trochu šťastná. Nabízí se hodně možností. Může se s tím zamilovat, může mít dítě… Já jsem si vlastně o té nemoci docela hodně nastudovala. Dostala se mi do ruky kniha, která se jmenuje HIV – nemoc, které uvěřil svět. Lidé o tom pořád málo vědí, a proto je to stále takový strašák. Přitom třeba žloutenka typu C je horší nemoc, protože je to nemoc konkrétní. AIDS je vlastně latentní snůška nemocí. Když jednu z nich chytnete, máte oslabenou imunitu. A teprve to tě může zabít.
* Četla jsem s vámi nějaký starší rozhovor, kde se vás ptali, jestli jste nemusela kvůli roli narkomanky zkoušet drogy. Říkala jste, že ne. To jste lhala?
No, v době, kdy postava Zuzany začala takhle blbnout, jsem to zrovna sama začala řešit a devět měsíců jsem abstinovala. Jely jsme tehdy s kolegyní Míšou Maurerovou otevírat Doléčovací centrum Magdaléna a tam nás vezla jedna terapeutka. Já jsem se s ní dala do řeči a ona mi říkala, že by mi mohla pomoct. Začala jsem k ní chodit a držela jsem se, jenže potom jsem ztratila pokoru. Jedna sklenička mě nezabila, ale po měsíci jsem už byla tam, kde jsem začala. Teď to už vím a to je taky dobře.
***
Otčím mámě hrozně pomohl, ale já ještě truchlila po tatínkovi. To bylo, jako když ve vašem zámku vyvěsí černé prapory, hraje tam ještě ta smutná hudba a najednou někdo přijde a pustí jinou. ”
Trénuje mě desetinásobný mistr republiky v boxu, vytvářím háčkovanou kolekci na jaro a poslouchám CD s názvem „Úplný relaxační systém“
O autorovi| Linda Kholová, přispěvatelka Pátku
