Texaský písničkář Sam Beam, který vystupuje pod pseudonymem Iron & Wine, patří mezi nejvýraznější hlasy své generace, navzdory tomu, že občas zpívá skutečně potichu. Potvrzuje to i na nové desce, i když některé jeho skalní fanoušky to album možná naštve.
První, co člověka trkne při pohledu na fotku Sama Beama, jsou samozřejmě ty vousy. Úloha tohoto typu porostu ve světě pop-music se ale poslední dobou změnila. V letech dřívějších bujný porost na tvářích signalizoval přihlášení se k nekomplikované mužnosti: jsem chlupatý a hrdý, možná taky legrační a dobře si toho vědomý. Krystalickým příkladem tohoto pojetí jsou ZZ Top, ten etalon rokenrolové vousatosti.
Sam Beam podobně jako oni žije v Texasu, poselství jeho vousu je ale jiné. Podobně jako u jiných vousáčů mladší generace (například hvězdy nového folku Devendry Banharta) jeho porost zpravuje okolí spíš o nositelově křehkosti, outsiderství, vzdálenosti světu módních trendů. A možná také jaksi vyvažuje Beamův hlas. Kdyby byl posluchač konfrontován s jeho někdy mimořádně křehkými písněmi, vědomý si toho, že je zpívá pobledlý chlapec s andělskou tváří, byla by ta zkušenost možná k nepřežití. Sedmatřicetiletý umělec pochází z amerického Jihu, vystudoval filmovou vědu, na svůj pseudonym podle legendy přišel během natáčení, když v obchodě uviděl potravinový doplněk, jenž sliboval chuť „hovězího, železa a vína“. Svoje písně vydával nejdřív vlastním nákladem, pak si ho ale všimlo zavedené nezávislé vydavatelství Sub Pop. Jeho první alba měla velmi domácký zvuk, jednoduchá a jemná kytara, přes kterou autor zpíval hlasem jen o něco silnějším než dech. Druhý vokál mu často zpívala jeho sestra Sara – líbezná sourozenecká harmonie. Skutečně. Postupem doby zvuk Iron & Wine mírně expandoval. Památné v tom ohledu bylo společné EP a později i turné s populární arizonskou kapelou Calexico, jejich „koprodukční“ provedení písničky In the Reins je silným kandidátem na titul pro nejkrásnější ploužák skončivší dekády.
Předcházející deska Shepherd’s Dog znamenala výraznější odklon od charakteristického Beamova lo-fizvuku, vybroušená studiová produkce s plnou kapelou. Pokud od právě vydané novinky Iron & Wine skalní fanoušci čekali návrat ke kořenům, budou dost možná zklamaní. Posluchač méně předsudečný by v desce Kiss Each Other Clean (jak něžné) ale mohl najít docela velké zalíbení.
Zvuk Iron & Wine je na novém albu ještě barevnější a bohatší, výrazně se na něm podílejí klávesy, někdy také dechy. Větší úlohu hraje i rytmika, nikdy ne vysloveně úderná, občas střižená funky nebo jemnou africkou inspirací. Někdy se hudba doprovodné kapely rozvolní až jazzově. Hudba na Kiss Each Other Clean jako by odkazovala k populárním americkým folkrockovým kapelám 70. let (např. Fleetwood Mac).
Konstantou té stylově pestré desky ovšem je Beamův zpěv, pokojný hlas, občas jemně elektronicky zkreslený či zmnožený do vícehlasu (viz úvodní píseň Walking Far From Home). Ten jemný uklidňující zvuk může být svým způsobem zavádějící – Beamovy texty nejsou zrovna „pohodička“, často popisují obrazy docela zneklidňující. Nejsou to skladby, v nichž by autor „tepal nešvary“, nebo naopak okázale kryptické básnění. Spíš písně, jež se Beam snaží napojit na řeč odvěkých symbolů, dotknout se něčeho univerzálního (hned v několika skladbách na jeho novince figuruje motiv řeky). Interpretaci svých skladeb Beam vykladačům ulehčuje tím, že na dotazy, zda je jejich význam takový či onaký, odpoví „mohl by“. Bůhví co si ale šeptá pod těmi svými vousy.
***
Iron & Wine: Kiss Each
Other Clean (2011) 4AD
Kdyby byl posluchač konfrontován s někdy mimořádně křehkými písněmi Iron & Wine, vědomý si toho, že je zpívá pobledlý chlapec s andělskou tváří, byla by ta zkušenost možná k nepřežití
Nejsou to skladby, v nichž by autor „tepal nešvary“ nebo naopak okázale krypticky básnil. Spíš písně, jež se Sam Beam snaží napojit na řeč odvěkých symbolů, dotknout se něčeho univerzálního.
