Trvalo mi to rok, ale přece jen už jsem na docházku do diskoték trochu stará. Příležitost zajít do posh (nóbl -pozn. red.) podniku, jak se SaSaZu tváří, přišla v podobě pozvánky na módní přehlídku, na které kvůli své práci chodit musím.
Ačkoli jsem měla potvrzenou akreditaci od organizátorů přehlídky, u vstupu neměli seznam pozvaných. Prozradila jsem, co tam jdu dělat a odkud jsem. Ochranka řekla jen „tak jo“ a bez zaplacení 250 korun vstupného i bez ponižující prohlídky mě vpustila dovnitř. A tak zatímco nevyvolení se museli poddat prohledávání tašek, já mohla v klidu vyhodit SaSaZu do vzduchu. I do malé kabelky se přece vejde malá bombička nebo aspoň pepřový sprej, že... (Předpokládám, že ode dneška budou vstupní kontroly zpřísněny, a zapomeňte i na to, že se tam dostanete bez vstupného.) Na disko v plavkách V prostoru, který otvírá pohled do sálu, stojí vířivka. Vážně. Uvnitř plují v barevném nasvícení čtyři polonahé krasavice. Kolikpak asi činí jejich hodinová mzda? Mají odbory, které se jich zastanou, když mají po šestihodinové šichtě příliš rozmočenou kůži? (Nedělám si legraci, slečny tam byly při našem příchodu v osm, když jsme ve dvě odcházeli, ještě se čvachtaly.)
Vedle vířivky začíná jeden z barů, kde jsme za sklenici vína a vodku s kolou zaplatili 189 korun. To je cena na podobný podnik nepřekvapivá, bohužel i v případě, že víno je nedobré, místo dvou deci se ho podává pouze deci a půl a kola je z postmixu (tzn. že kolový koncentrát je ředěn vodou - pochybuju, že jinou než kohoutkovkou). Obsluha, která s bůhvíkým mluvila do mikrofonů přichycených k límci, nám poskytla i další informaci: karty berou, ale až od výše účtu 300 korun. Budiž, to rozhodně nebude složité.
Na kauze „chceme v klubu pít“ bylo ale nejpodivuhodnější, že se v průběhu večera ceny měnily, a to nejen s přibývajícím časem, ale i na jednotlivých barech. Od 189 korun jsme to dotáhli až k šesti stovkám (za stále stejnou objednávku) a výše částky, od které se přijímají karty, se měnila v souvislosti s tím, jak vysoký účet jsme právě platili (hranice byla vždy zhruba o stovku vyšší).
Na dotaz, proč stejná věc stojí u každého baru jinak, personál odtušil, že je to strategie podniku. Když jsem odmítla převzít objednávku a zaplatit šest stovek, poradili, že přece nemusíme pít vůbec. Páni! Tuhle strategii by si majitelé SaSaZu měli nechat patentovat dřív, než jim ji někdo obšlehne.
Klub sám o sobě nevypadá jako něco, co stojí za pozornost: další bez nápadu realizovaný prostor, který má uprostřed parket. Na ochozech je VIP zóna, kolem parketu rovněž. Ta na ochozu mi smysl dává, ovšem ve spodní části klubu je definována kolem parketu rozmístěnými klubovkami s nízkými stolky, na nichž je cedulka reservé. Co je na nich tak prestižního? Když je parket plný, máte možnost sledovat zblízka zadky tanečníků, neb je sedíce v klubovkách máte přesně v úrovni očí, a nevypadáte přitom jako obyčejný šmírák.
Do jednoho z boxů jsme se posadili, protože žádné označení neměl. Do dvou minut přišel chlapík, který strávil posledních dvacet let v posilovně, a s nepopiratelnou elegancí hodil ze vzdálenosti tří metrů na náš stůl rezervačku, založil si ruce na prsou a stoje široce rozkročen nám věnoval významný pohled.
Jsme srabi - zvedli jsme se. Mezi čekáním na přehlídku a snahou pochopit ekonomické principy SaSaZu jsem se podívala i na záchodky. Architekt ani tady neměl úplně světlou chvilku. Mnohem více než design mě zaujalo, že byly rozbité zámky na všech dveřích, čtyři fotobuňky na bateriích (ze zhruba deseti) a že místo ručníků byly mezi jednotlivými umyvadly dvě role kuchyňských utěrek. Byla o ně pěkná rvačka.
Alfa 1, hlaste se SaSaZu, ač tak pověst praví, rozhodně není klubem pro snoby. Průměrný český snob si totiž potrpí na opravdový luxus. Bylo by mu trochu ouzko, kdyby měl pít špatný veltlín ze skleniček z IKEA, svůj zadek vetknout do klubovek z umělé kůže nebo kdyby nedejbůh nemohl platit svou zlatou kartou, protože ať je účet jakýkoli, do limitu mu chybí pokaždé kilo.
Hosté SaSaZu ten večer nebyli nepodobní vekslákům z Olmerových filmů z konce 80. let. Zlaté řetězy. Obrovské pupky. Chlupy lezoucí z nedopnutých košil s nápisem Dolce&Gabbana (nedokážu nezmínit, že D&Gtakové košile nedělá - ani s tímto druhem nápisu, a už vůbec ne v těchto velikostech). Mokasíny se střapečkem. Tisícovky v ruličce. Přezíravý pohled, který z každé osoby ženského pohlaví dělá jen maso. A blondýny, samozřejmě. Ta, která mě ten večer zaujala nejvíc, se kromě šatečků dlouhých do poloviny hýždí a složených ze stříbrných penízků prezentovala zejména dokonalou nápodobou koitálních pohybů, které s rukama nad hlavou prováděla u boku svého osobního tlusťocha.
Nevím, proč je mi z toho tak divně. Prostor, o kterém se mluví, klub, kde vystupuje třeba Macy Gray nebo Nina Hagen, je ve skutečnosti normální upocená diskotéka Alfa. Po osobní zkušenosti nicméně gratuluji investorům k výtečně zvolené obchodní strategii, skvělé ruce při volbě personálu, stejně jako k citu, s nímž podnik vedou.
Odcházeli jsme kolem druhé hodiny ranní, těsně po přehlídce. Vylezli jsme před halu č. 22 ve chvíli, kdy na parkoviště přijížděl obrovský hummer s logem podniku. Ta nejdelší verze v bílé barvě. A byl prázdný.
Právě pohled na ono původně válečné auto uprostřed bývalých jatek, nyní obchodu zeleninou a zbožím všelijakým, mi tak nějak připomněl celou bídu SaSaZu: je velký, efektní, všichni o něm mluví, leckdo jej i chce... A přitom je ve skutečnosti úplně k ničemu.
V průběhu večera se měnily ceny, a to nejen s přibývajícím časem, ale i na jednotlivých barech. Prý je to strategie podniku...
