Proč musím přijít kvůli české policii o život?“ běduje Antonina Vynokurovová (54). Jako vůbec první oběť vykořisťování a obchodu s lidmi v Česku podala trestní oznámení na pracovní agenturu. Výsledek? Je vydána napospas mafiánům, proti kterým chtěla svědčit.
Bohužel nejde o ojedinělé selhání státních orgánů. Příběh paní Antoniny odhaluje mnohem víc. Ve stejné situaci jsou totiž desetitisíce jejích krajanů či Vietnamců a Mongolů, kteří otročí v českých firmách. Na rozdíl od nich se ale tato žena nebojí mluvit. Už nemá co ztratit.
Sedíme ve skromně zařízeném pokojíku jednoho vršovického bytu a Antonina je k nezastavení, vypráví a vypráví. Každou chvíli se rozpláče, ale přitom má odvahy na rozdávání.
Na Ukrajině pracovala jako úřednice na policii. Poklidný život vzal za své, když svědčila proti policistům, kteří znásilnili čtrnáctiletou dívku. Ředitel byl odvolán a Antonině slíbil pomstu. V té době jí zemřela maminka a jiné příbuzné neměla. Seznámila se s jedním mužem, který ji ale po půl roce začal bít. Poté, co se s ním rozešla, jí se svými kamarády jednoho krásného dne rozbil byt a zmlátil ji tak, že byla měsíc v nemocnici. Policisté ji odbyli, že nejsou důkazy, a Antonina před šíleným expřítelem utekla na Sibiř. „Ale za dva měsíce mě tam našel,“ vypráví slušnou češtinou. „Měl hodně známých, soudců, policistů, no prostě korupce, znáte to... ‚Jestli myslíš, že ode mě utečeš, je to zbytečné. Já tě budu sledovat a mě to baví,‘ řekl mi.“
A tak nakonec, přes známé jehovisty, utekla v roce 2001 do Plzně. Přes cestovku získala za třísetdolarový úplatek turistická víza na třicet dní. „Všechno to jde jen mafiánsky, normálně víza do Česka na Ukrajině nedostanete.“ Na dlouhodobější pracovní víza peníze neměla, tam se totiž úplatek pohybuje v tisícidolarových částkách.
Kobliha pro Depardieu
Jehovisti v Plzni Antonině poradili, aby požádala o azyl. Coby zkušená úřednice brzy celý systém pochopila. Do azylového procesu brali čeští úředníci téměř všechny Ukrajince a ti mohli hned začít pracovat. Každý si vymyslel nějakou historku a čekal. Vtip byl v tom, že celý proces vyřízení trval až tři roky. „A během té doby si mohl člověk vydělat. Pak se prostě vrátil domů. Anebo mu agentura za úplatky vyřídila pracovní víza. Byl to jen byznys.“ Antonině tak bylo hned jasné, že azyl nedostane. Její příběh považovali úředníci jen za další báchorku.
Práci našla v pekárně v Ostrově nad Ohří, kde začala na živnostenský list péct koblihy. Kdo a jak jí živnosťák zařídil, si čtenář jistě domyslí sám. Antonina pracovala 14–17 hodin každý den, zpočátku ještě s kolegyní z Moldavska, které ale zamítli azyl, a tak se vrátila domů za rodinou. Zaměstnavatel zařídil Antonině garsonku přímo v pekárně, aby cestováním do práce neztrácela ani minutu. „Dělala jsem opravdu kvalitu, i pan vedoucí mě chválil,“ vzpomíná hrdě na své koblihy, které prý na karlovarském filmovém festivalu ocenil i Gérard Depardieu.
Zpočátku sice vedoucí hledal za zmíněnou Moldavanku náhradu, ale když viděl, že Antonina zvládá práci za dva, pouze jí zvýšil plat. Ze 45 na 55 korun. Jenže začaly trable. Ukrajinka zaměstnavatele upozorňovala, že si každé dva měsíce musí prodlužovat žádost o azyl, ale nemá čas na úřad zajít. Bylo jí řečeno, že nikam chodit nemusí, že jí vše zařídí přes známé. „Když je člověk v takových podmínkách, co může dělat?“ glosuje Antonina. Přitom tušila, že agentura, která ji zaměstnává a která slíbila, že se o prodloužení postará, ji podvede a nic nezařídí. A její obavy se vyplnily.
Dotlačit pracovníky do ilegality je totiž cílem většiny agentur. Člověka, který ztratil všechna práva, je ještě jednodušší terorizovat a okrádat. Mohou mu pak nabídnout, že za tučný úplatek pobyt zlegalizují, anebo přijde vydírání. Paní Antonina vypráví o známé z Běloruska, která z podobných důvodů upadla do ilegality, ale potřebovala se vrátit domů za nemocnou matkou. Půl roku musela pracovat zadarmo, aby jí zprostředkovatelka zařídila – samozřejmě za úplatek – nový pas.
Všechno je to propojené
Zprostředkovatelka jménem Lena (též z Ukrajiny), jejíž firma ani neměla status agentury, neboť svůj byznys provozovala jako úklidová firma, Antoninu uklidňovala slovy, že v Česku může být klidně načerno. „Vždycky, když k nám šla cizinecká policie, nám dopředu zavolal vedoucí, že nemáme chodit. A že když nás chytí na ulici, máme zavolat a oni to zařídí. Všechno je to propojené,“ říká. Tomu napovídá i fakt, že žádný zprostředkovatel ještě neskončil před soudem, ačkoliv se v ČR s lidmi obchoduje ve velkém.
Tělo paní Antoniny nakonec pracovní zápřah nevydrželo a na noze se jí udělal ošklivý vřed. Coby nelegálka nemohla do nemocnice, a tak málem o nohu přišla. „Zachránil“ ji až konkurz, do něhož se podnik dostal. Když se zprostředkovatelky ptala, co s ní bude, ta se jí jen vysmála: „Běž do kláštera, nebo se oběs.“ Tady v paní Vynokurovové uzrálo rozhodnutí agenturu žalovat. „Řekla mi, že klidně můžu. Prý jsou agentury a úřady propojené a své lidi mají všude. A jestli to zkusím a objevím se na Ukrajině, pověsí moje střeva už na hranicích.“
Odvahu paní Vynokurovové dodala i televizní reportáž z listopadu 2007, kde policie přiznala, že v Česku existuje otrocká práce. A že prosí oběti takového zacházení, aby se nebály přihlásit. Antonina neváhala. „Já si říkala, že pomůžu policii a pak tu budu moct normálně žít.“ Bohužel netušila, že česká policie žádnou pomoc nepotřebuje. A že se jí oběti, které mluví, moc nehodí.
Antonina zažádala o azyl na základě vykořisťování a oznámila úmysl podat trestní oznámení. „Oni hned, že jsem tady nelegálně. Ale to nebylo úmyslně, říkám jim, já se stala nelegálem až na základě podmínek, do kterých mě uvrhla agentura.“ Úřady opáčily, že je to nezajímá, že ji jako nelegála vyhostí.
Obrátila se tedy na nevládní organizaci La Strada, která ji chtěla zařadit do programu ministerstva vnitra na ochranu obětí obchodu s lidmi. Jenže po čase jí La Strada sdělila, že žádná oběť obchodu s lidmi není. „Jak to mohli říct? Já se dotkla celé té mafiánské agenturní struktury, a proto se mě chtějí zbavit,“ rozčiluje se Antonina. V onom programu je totiž podmínka, že policie zhodnotí informace, jež od klienta dostane, a poté dá (nebo taky nedá) na ministerstvo doporučení, zda je osoba důležitá pro spolupráci s orgány činnými v trestním řízení.
Antonina Vynokurovová zřejmě důležitá není, protože zprostředkovatelé, proti nimž chtěla svědčit, podnikají dál. A autor textu zná příklady minimálně deseti dalších agentur, na něž si zoufalí cizinci denně stěžují, ale všechny kradou ve spolupráci s úřady dál. I ty, které cizince prokazatelně mlátily, braly jim pasy nebo si je navzájem prodávaly jako zboží. Některé agentury či ubytovny pro gastarbeitry vlastní dokonce komunální politici.
Antonina se nevzdala a trestní oznámení nakonec podala přes jinou nevládní organizaci. Vyšetřovatel případu ji označil za pachatelku, nikoli za oběť, a vyšetřování po čase usnulo. Jste nelegálka, tak co chcete, opakovali policisté a úředníci Antonině dokola. Jak řekl vedoucí pekárny Jaroslav Linhart, když se ho na bývalou zaměstnankyni ptaly pracovnice Člověka v tísni: „Celý národ to ví, jak tady cizinci pracujou, tak proč se o to zajímáte?“
Finále kafkárny
Osud paní Vynokurovové pak zpečetila soudkyně, která řešila její odvolání proti zamítnutí azylu. Jako odůvodnění nepochopitelně uvedla, že „A. V. žádá o azyl v zemi, kde je pronásledována“. Přitom Antonina žádala o azyl proto, že pokud ji Češi vyhostí zpět na Ukrajinu, čeká ji tam dost možná smrt, jelikož svědčí proti lidem, kteří se jí chtějí pomstít.
Šlo jen o naprostou neschopnost, či úmysl? Na tom už nesejde. Každopádně k 16. dubnu je Antonina Vynokurovová vyhoštěna. Lituje jen jedné věci: že se coby bývalá policejní úřednice obracela na českou policii, protože ji nenapadlo, že tu budou stejné poměry jako na Ukrajině. Pokud by držela ústa, měla by teď sice dluhy za úplatky, ale v kapse vízum a vše by bylo „v pořádku“.
„Problém je, že se dovolilo, že tady mohlo legálně vzniknout tohle svinstvo,“ potvrzuje ředitel odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra Tomáš Haišman. „Je to jako na trhu s otroky. Všichni aktéři na těch lidech vydělávali.“ Na dotaz, co bude s paní Antoninou, ale jen výmluvně krčí rameny.
Kdyby se jí neujala jedna kazašská rodina, neměla by ani kde bydlet, pracovat samozřejmě taky nemůže. „Oni mi ukázali jedinou cestu, a tou je sebevražda. Byl to podvod ze strany státních orgánů, které přes televizi vyzvaly oběti, aby svědčily,“ pláče. Mrzí ji, že její případ ostatní odvážné odradí. „Ale já se nezabiju někde v parku, já se oběsím přímo před ministerstvem vnitra. Ať lidi vědí, co se tady děje.“
Ukázali mi jedinou cestu, a tou je sebevražda. Byl to podvod ze strany státních orgánů, které přes televizi vyzvaly oběti, aby svědčily. Chceš zůstat? Plať! Přestože český stát kvůli krizi a zavírání továren nabízí cizincům, že jim zaplatí odlet domů, Vietnamci, Mongolové, Ukrajinci i jiní cizinci k nám jezdí za prací dál. Nevědí, že jejich pracovní místo už neexistuje. Prostě zaplatili úplatek a jedou. Největší byznys teď, v době krize, už ale není v dovozu nových lidí, nýbrž v legalizování pobytu těch, co už u nás žijí. Zadlužení Mongolové a Vietnamci teď za prodloužení pracovního povolení (či jeho vytvoření, neboť kvůli agenturám se stali nelegály stejně jako A. V.) platí 30 tisíc Kč. Pracovní agentury jim dokumenty dokážou opatřit, ač úřady práce nová povolení nemají vydávat. Ukrajinci to mají o něco levnější, neboť jejich mafiánští bossové jsou v Česku déle a už tu mají vybudované pevnější vazby. Celý otrokářský systém byl vyvinut právě na Ukrajincích už na počátku 90. let.
O autorovi| MILAN VIDLÁK, redaktor Pátku, další autorovy články k tématu na www.lidovky.cz/imigranti
