To je ještě pláč za včerejší fotbal, zaznělo v pondělí z úst premiéra Topolánka během jeho společné tiskovky s francouzským prezidentem Sarkozym, když se znenadání spustil déšť. Hned bylo jasné, co trápí šéfa české exekutivy doopravdy. Kdepak Lisabonská smlouva.
Česko, které truchlilo po vyřazení své reprezentace na fotbalovém Euru, hostilo ten den také Topolánkovy partnery z visegrádské čtyřky. A zatímco Sarkozyho naděje na účast fotbalistů jeho země ve čtvrtfinále šampionátu žila ještě do úterního večera, Středoevropané si už na summitu nemuseli na nic hrát. Poláci (ti v polských dresech, ne němečtí reprezentanti Podolski a Klose) to měli v podstatě rovněž spočítané a Maďaři a Slováci si letos na Europass, oficiální míč turnaje, ani nesáhli. I když - premiér Gyurcsány by nás patrně upozornil na to, že ačkoli Gyuri Garics, obránce s dvojím občanstvím, který má na jedné kopačce rakouskou a na druhé maďarskou vlajku, si v pondělí se svým týmem odbyl „derniéru“, v německém dresu nastupuje útočník s maďarskými kořeny Kurányi. Ostatně i Robert Fico se má čím chlubit, jeho země má na Euru hvězdu první velikosti. Potíž je ovšem v tom, že rozhodčí Ľuboš Micheľ je u nich doma opozičním poslancem...
Všechno to začalo jako zcela banální příběh. Čtyřicetiletý rodák z východoslovenského Stropkova a absolvent pedagogické fakulty univerzity v Prešově fotbal vždycky miloval a určitě by ho hrál dlouhé roky, nebýt zranění, kvůli kterému se octl na operačním sále. Dvě operace kolena v osmnácti letech přivedly ctižádostivého mladíka k jedinému možnému závěru: začít fotbal pískat.
Merk: Je to nejlepší sudí světa Až potud skutečně banální příběh. Jenomže komu se podaří nechybět za poslední tři roky v první trojce nejlepších fotbalových arbitrů světa? Německé legendě Markusu Merkovi a právě Micheľovi, který je na listině FIFA už od svých 25 let. Sám Merk, který svou kariéru ukončil minulý měsíc, se domnívá, že Ľuboš Micheľ je v současnosti nejlepším sudím na světě, a proto by to měl být on, kdo bude v neděli 29. června rozhodovat finále švýcarskorakouského Eura. A co na to Micheľ? „Rád bych rozhodoval tři utkání,“ řekl ještě před začátkem turnaje. A skromně upřesnil: „Dvě ve skupinách a jedno v play-off. A rád bych překonal čtvrtfinále z roku 2004.“ Dosud vedl ostře sledované utkání domácích Švýcarů s Turky (před třemi roky se po zápase poprali) a duel Itálie a Francie, finalistů z MS 2006. Zítra si čtvrtfinále zopakuje: povede utkání NizozemskoRusko a co bude dál, to se uvidí po víkendu. Jeho sobotní výkon bude samozřejmě nezanedbatelnou nápovědou pro komisi, která o nominaci sudích rozhoduje.
Micheľovým dosavadním kariérním vrcholem bylo květnové dramatické moskevské finále Ligy mistrů mezi Manchesterem United a londýnskou Chelsea. „Rozhodčí, který pískal finále Poháru UEFA, Ligy mistrů, finále mistrovství světa či Evropy, se v rozhodcovských kruzích stává tak trochu nesmrtelným,“ domnívá se slovenský sudí, který už má na kontě první dva z uvedených vrcholů. „Je to trochu jako získat Oscara.“
Jeho šance dobýt další z „oscarových“ trofejí je o to vyšší, že ve hře už nejsou Češi. Vždyť když ještě jako rozhodčí začínal, byla jeho metropolí Praha a toho jsou si v centrále UEFA moc dobře vědomi. „Pořád cítím sounáležitost s Českem,“ neskrývá Micheľ své pocity. V rozhovoru pro MF Dnes ještě před šampionátem tvrdil, že by mu nevadilo, kdyby se Češi probojovali do finále a on by proto musel balit kufry a jet domů. Ze všech dresů, které kdy od hvězd světové kopané dostal, považuje za nejcennější ten od záložníka Juventusu Turín Pavla Nedvěda. Není bez zajímavosti, že poslední tři Eura, kde nechyběli čeští fotbalisté ani Micheľ, se uskutečnila bez účasti českých arbitrů...
Dřív než ve čtyřiceti pískat Ligu mistrů fotbaloví funkcionáři nikoho nenechají. Taky proto se k tomu Micheľ dostal až letos. Zároveň ale platí, že kariéra mezinárodního rozhodčího končí v pětačtyřiceti. Není proto divu, že slovenský sudí začíná myslet na zadní vrátka.
Na předloňské mistrovství světa odjel tento reprezentant slovenského fotbalu ještě coby spolumajitel velkoskladu s pneumatikami, zpátky se už ale vracel jako čerstvě zvolený poslanec slovenského parlamentu (Micheľ se jinak ale o sebe dokáže postarat, letos si s manželkou v Prešově splnili dávný sen - otevřeli si kavárnu Champions café). Za pravicovou SDK bývalého premiéra Mikuláše Dzurindy kandidoval po boku budoucí prezidentské kandidátky opozic e Ivety Radičové či herečky a diplomatky Magdy Vášáryové. Voliči ho svými preferenčními hlasy posunuli z jedenáctého na šesté místo. Uvěřili známému obličeji, solidnímu vystupování a možná i jeho „snaze pomoct slovenskému sportu“. Kvůli šampionátu ale poslanec nestihl první schůzi, v důsledku čehož se prý nestal členem výboru, který má v gesci i sport. Kdoví ale, jestli by mu osobní účast pomohla. Nejen v Bratislavě se nezřídka stane, že opozičního poslance se většina na jeho ambice moc neptá.
Podobně jako další „vychodňar“ a rovněž úspěšný rozhodčí Vojtech Christov, jehož přítomnost na pracovišti považovali kdysi jeho kolegové v košickém studiu tehdejšího Československého rozhlasu za svátek, také Micheľova přítomnost na jednání poslanců bývá vzácnou. Paradoxně proto, že je ve světě žádaným rozhodčím, a tudíž díky popularitě fotbalu jedním z nejviditelnějších reprezentantů své země, propracoval se v Národní radě do top desítky největších absentérů.
Ficova vláda? Nechci ji hodnotit Ačkoli jde o opozičního zákonodárce a přesto, že opozice na Slovensku nenechá na vládě suchou nit, když má příležitost jí něco vyčíst, břitkou kritiku vlády od Ľuboše Micheľa neuslyšíte. Když se ho slovenský Týždeň nedávno ptal, co si myslí o vládě Roberta Fica, alibisticky pronesl: „Není důležité, co si myslím, ale jak vedou tento stát. Lidi to zhodnotí.“ Důslednému novináři pak na doplňující otázku „Ale co si myslíte?“ už jenom řekl: „Necítím nějakou potřebu to komentovat.“ Jakoby si pletl role a neuvědomoval si, že od opozičního politika se očekává něco jiného než od fotbalového rozhodčího, v jehož kůži se Micheľ úzkostlivě brání prozradit jakoukoli sympatii k některému z fotbalových klubů. Ono by se mu to totiž mohlo někdy vrátit.
A možná je Micheľ na opozičního poslance až přehnaně opatrný naopak právě proto, že si je moc dobře vědom toho, jaký dopad jeho slova mohou mít. A když někdo ví, že „sport je sice apolitický, ale určitě potřebuje podporu také od politické špičky“ a k tomu má „ambici pomáhat sportu víc z nějaké exekutivní funkce na ministerstvu školství“, a navíc nedokáže nevidět setrvalou popularitu vládního Ficova Smeru, jiné chování zřejmě ani volit nemůže.
Mimochodem lásku k fotbalu mají Micheľ s premiérem Ficem společnou. Naposledy byl předseda slovenské vlády viděn, jak na hřišti honí míč, minulý víkend. Jeho strana slavila 103. výročí vzniku sociální demokracie a jak už to na dnešním Slovensku chodí, hned v pondělí Smer kritizoval dva deníky za to, že ignorovaly sobotní stranické oslavy. Deník Sme záhy Robertu Ficovi připomněl, že „když předseda vlády běhá za balonem, ještě to není událost“.
Událostí naopak je, když Ľuboš Micheľ přivádí na vyprodaný stadion hvězdy světové kopané. Fotbalovému fanouškovi nezbývá než věřit, že soudnost si tento sudí uchová i pro občanský život. V jednom z rozhovorů mluvil o rozdílu v práci rozhodčího a poslance. V parlamentu prý, na rozdíl od hrací plochy, „když se spletu, tam mám možnost opravy“. Jen aby se nedivil.
Ze všech dresů, které kdy od hvězd dostal, považuje za nejcennější ten od Pavla Nedvěda
O autorovi| Gabriel Sedlák, redaktor LN
