Od té doby, co jsem po čtyřiceti letech kouření odložil naráz svých čtyřicet cigaret denně, začal se můj život měnit.
Nejdříve jsem ucítil smrady, které jsem předtím nevnímal: každé projíždějící auto, každý čoudící komín a každého nemytého člověka v tlačenici. (Nejhorší to bylo u turniketů na stadión v Edenu.) Tehdy v březnu jsem nutně nabyl dojmu, že svět je plný smradů a nikoli vůní. A meditoval jsem nad tím, nepostihloli by stejné zklamání hluchého, který proslechne či nevidomého, kdyby konečně prohlédl.
Pravda ale nebyla úplná, protože jsem jako čerstvý nekuřák ještě neabsolvoval jaro. A najednou to tu bylo. Ty stovky různých vůní, které jsem už zapomněl, protože jsem je naposled cítil jako kluk. Bylo to, jako bych otevřel staré album, zapadlé kdesi za trámem na půdě rodného domu a spolu s nalezenými vjemy jako kdyby byly mezi jeho stránkami vyšisované i staré pocity. Tohle jsem přece cítil, když jsem se poprvé ve čtrnácti líbal! No jo, lípa! A tohle, když jsem spadl z kola, na jehož řídítkách jsem vezl taky jednu dávnou krásku, jejíž jméno jsem už zapomněl. Kopřivy! Ta krásná, kořeněná vůně plná vzrušení! A když jdu o víkendu vesnicí, kde bydlím, cítím obědy z oken jako čichový jídelní lístek. Támhle svíčková, támhle rajská, támhle grilují… Změnily se i reakce některých lidí na mě. Cítil jsem nedůvěru letitých kumpánů v hospodě, zda je teď nebudu buzerovat za čoud jako většina příjemných kuřáků, z nichž se stanou odporní nekuřáci. Jiní lidé mě zase povzbuzovali, jakoby moje ignorování cigarety symbolizovalo nějaký velký, zásadní boj o lepší tvář světa. „Vydržte! To je skvělý, že jste přestal i vy!“ Marně jsem jim vysvětloval, že je to čistě mé soukromé rozhodnutí, které vyplynulo z mého zdravotního stavu a pro lidstvo tenhle můj malý krůček rozhodně žádnou šlápotou na Měsíci není.
I příběhy, které mi sdělují, jsou jiné. Od chvíle, co zmizel z obrazovky pořad „Na vlastní oči“, už vědí, že pomoci ve svých životních trablích se ode mne nedočkají. Tak mi aspoň vyprávějí nový nekonečný seriál „Má poslední cigareta“. Bohužel se většinou opakuje: „Když jsem ležel na koronárce, pochopil jsem…“ Zajímavá byla paní, která mi popisovala, jak po devíti hodinách letu kamsi začala jak zběsilá pobíhat letištěm a hledat místo, kde by si mohla zapálit a až pak si uvědomila, že v zaujetí absťákem někde zapomněla zavazadla. „A to jsem si řekla: Tak dost! Konec otroctví!“
Nejzajímavější příběh mi vyprávěl na procházce u řeky pán s velkou dogou. Naboural se v autě, zůstal viset v pásech hlavou dolů a všude kolem se řinul benzín. „A já byl silnej kuřák, cigaretu jsem měl v puse skoro nepřetržitě. Jen v ten moment jsem naštěstí nekouřil. A od tý chvíle už nikdy…“
Rozladil mě ale pán, který mi napsal štiplavý email, aniž by se podepsal: „To teď jako nekuřák musíte přehodnotit všechno, co jste tvrdil předtím o kuřáckém zákonu, co?“ Nevím, proč bych to měl dělat. Dál chodím do hospody, kde ostatní kouří, dál si myslím, že zákaz kouřit je zcela soukromé rozhodnutí majitele restaurace a nikdo mu to nesmí nařizovat zvenčí. Ostatně, proč tolik povyku kolem něčeho, co je jen cigareta? Nic víc a nic míň.
P. S. Jen jedné věci se bojím. Můj otec také přestal kouřit zhruba ve stejném věku jako já. O třicet let později, týden před smrtí, se mi svěřil, že se mu zdál zase kuřácký sen. A když jsem se zeptal, jaký to bylo, slastně se usmál: „Nádherný!“
