Ekonomická krize postoupila do páté etapy. Česko se některým hlavně díky vlastní opožděnosti vyhnulo. Té poslední ale neutečeme. Za první etapu se dá považovat přiznání problému. Bez státní záchrany finanční systém zkolabuje. Začíná to prvními odhaleními obchodů s třaskavými hypotékami někdy kolem srpna 2007.
Krachem Lehman Brothers v září 2008 nastupuje druhá fáze. Velké záchrany, znárodňování bank a přiznání, že krize se rychle mění v hlubokou recesi.
První etapě jsme se vyhnuli pozdní privatizací bank. Čeští finančníci měli stále dost prostoru pro jisté hypotéky pro střední třídu a firemní úvěry. Takže si nemuseli pohrávat s nebezpečnými deriváty. Druhou fázi jsme vytěsnili s tím, že zůstaneme ostrovem stability. Pak už zhruba před rokem nastupuje třetí etapa stimulačních balíčků. Hitem je šrotovné. Po něm levicoví politici touží, ale naštěstí ztratí smyl dřív, než ho stihnou schválit. Takže si pomůžeme jen divokým fiskálním stimulem, když dosáhneme o 160 miliard vyššího schodku, než jsme plánovali. Pak už rychle vstupujeme do čtvrté fáze obřích státních dluhů. Ty nepřinesla krize. Ta jen odhalila, jak moc si kdo žije nad poměry. Pátou etapou, kterou žádná země nemůže oddalovat déle než pár měsíců, je rozhodnutí, kdo to zaplatí na vyšších daních nebo nižších platech a dávkách. Barack Obama už začíná kasírovat banky. Poslední etapě se nevyhneme ani ji nevytěsníme. A jestli dosud byla naše pomalost a těžkopádnost výhodou, teď na ni můžeme tvrdě doplatit.
