V celém Česku se podle centrální statistiky učí jediný student oboru obuvník.
Přesněji řečeno, donedávna se učil. V pololetí toho nechal a nastoupil jako personalista. Vít Fadrhonc je při rozhovoru slyšitelně v rozpacích. Pětadvacetiletý mladík se zapsal na obuvnictví v kurzu pražské soukromé školy Bean; stal se tak jediným – a nejspíš posledním – učněm v oboru. Otcovu malou opravnu bot v Jablonci nad Nisou už však nepřevezme. „Od něj umím opravit boty, aniž mám na to papíry. Ale zjistil jsem, že práce s lidmi mě baví víc,“ říká stručně. Dnes se živí jako personalista v jiném okresním městě.
V rodině Fadrhonců nemá ševcovství nijak dlouhou tradici. Otec pracoval ve státním podniku Obnova (a pak už jen pradědeček byl krejčím), po roce 1989 se osamostatnil. To bylo v Jablonci šest opraven obuvi. Dnes zbyly dvě. Důvodem jsou – očekávatelně – laciné boty z Asie, které si lidé raději koupí nové, než by si je dávali opravit.
Rodinná dílna tak patrně zůstane na mladšího, jednadvacetiletého bratra Matěje. Ten původně vystudoval propagační výtvarnictví a grafiku („tady v regionu to ale nebylo k uživení“), obuvnické papíry si zajel udělat do Zlína na tříměsíční kurz. „Byl jsem tam jediný. Moji učitelé ze Svitu hlavně rekvalifikují prodejce bot, jak vyřizovat reklamace,“ líčí. „Praxi mám stejně od táty – dneska už nenajdete školu s vybavenou obuvnickou dílnou.“
Jenže co když to dnes přestává být nutné? V rychloopravnách obuvi v obchodních centrech nastupuje obsluha ke stroji už po třítýdenním zaškolení. „Takhle rychlokvašeně to dělat nejde,“ namítá Matěj Fadrhonc. „Třeba vám nezačistí patník,“ – poklepe na podrážku podpatku – „a je to ošklivě roztřepené. Bota má po opravě vypadat jako nová.“ Už tolik nenosíme klobouky Učební obor obuvník zanikl už i na zlínské Střední škole obchodní a technické. Pokud se totiž neotevře tři roky po sobě, ministerstvo ho může podle zákona zrušit.
V učebních oborech převládá velká čtyřka – strojaři, kuchaři, stavebníci a elektrikáři. Dohromady tvoří 43 procent nabídky učilišť. Obuvnictví je bývalá hvězda, která se zhroutila v černou díru: ještě pořád má silnou gravitaci, ale k původní velikosti už se nevrátí.
V oboru tu sice dodnes pracuje víc lidí než v zemích střední Evropy, které žádného Tomáše ani Jana Baťu neměly, na troskách zlínského Svitu raší nové firmy, ale je to zlomek předlistopadových 35 tisíc zaměstnanců v obuvnictví (podle šetření statistického úřadu se přímo ruční nebo strojní výrobou a opravou obuvi živí zhruba 2200 lidí). A nejsou jediní.
Obor mechanik strunných hudebních nástrojů vykazuje dva učně, obor kloboučník tři. „Jednak už tolik nenosíme klobouky, jednak na tenhle obor musí mít člověk talent, zázemí a důvod,“ poznamenává vedoucí analytik Jiří Vojtěch z Národního ústavu odborného vzdělávání, který statistiku mizejících učebních oborů vypracoval. Některé dřívější obory zanikly úplně. „Třeba izolatér měl nějaké žáky naposledy před deseti lety. Stavební firmy říkají, že na tak jednoduchou práci stačí zaškolení.“
Jiří Vojtěch sleduje trh práce už 37 let. Zeptáte se ho zkusmo na konkrétní obor a rozklikne v počítači – nebo v hlavě – příslušnou tabulku: „Rukavičkářství... Za socialismu existovaly speciální obory střih rukavic a šití rukavic. Taková specializace je nesmysl, absolventi tím byli připoutáni k jednomu konkrétnímu podniku... Šička? Učební obor textilní výroba dnes nechce dělat nikdo – je to rasovina, mechanické strojové sešívání dílů.“
V číslech vidí srozumitelné trendy. Jednak míříme k šířeji pojatým učebním oborům (takže i maturitní obor sladovník-pivovarník už jen dobíhá, od ledna ho nahradí obecnější výrobce potravin), jednak dnes dvě třetiny žáků a jejich rodičů chtějí minimálně maturitu.
Zrušili mi sklenáře a čalouníky Soukromá škola Bean v pražských Hrdlořezích je pěknou ukázkou, jak nabídka reaguje na poptávku.
Pokračování na straně 26
Dokončení ze strany 25
„Začínali jsme v roce 1993 s jednou třídou truhlářů. V roce 1996 jsme otevřeli obchodní akademii. Před osmi lety lyceum,“ líčí majitel Karel Schuh. (Tuto pružnost vyzdvihuje i analytik Jiří Vojtěch: „Kdyby v době populačního propadu bylo školství řízené direktivně, nikdo by se neodvážil tak prudce snižovat počty a měnit obory, jako se to dělo samovolně podle poptávky rodičů.“) Dodnes má majitel Beanu v nabídce osmnáct učebních oborů. „Sklenáře a čalouníky jsem bránil zuby nehty, ale zrušili mi je,“ říká zklamaně. Ani on je v posledních letech nenaplnil.
Obory proto považuje pro sebe za ztracené – obnovení mu ministerstvo nepovolí, dokud trvá populační pokles (loni nastoupilo do středních škol o 4000 prváků méně než v minulosti).
„Pět let musíme vydržet, než dorazí ta mírná vlna porodnosti, která už prochází základními školami,“ říká Karel Schuh a na adresu ministerstva naštvaně utrousí: „Škoda že nikoho nenapadne, že by mohli dočasně zavřít státní střední odbornou školu, když jsou soukromníci o třetinu levnější.“ Být jako Zachariáš Mohl by některý velký učební obor zažít obdobný sešup až na pokraj vymizení, jako obuvník? Letošní úvodní dvojčíslo Stolařského magazínu upozorňuje na rostoucí dovozy čínského nábytku. Asijští výrobci už dnes zásobují 65 % amerického trhu; Evropa dosud dává přednost vlastním truhlářům a stolařům.
Zástupce ředitele školy Bean Cyril Kotulič říká: „Jako truhlář se můžete uživit zakázkovou výrobou na míru. Ale musíte počítat s tím, že vybavení dílny – olepovačky, frézy, hoblovky, potahovačky – bude drahý špás.“ Osobně by spíš spoléhal na stavebnictví a elektroobory: „Rozvody proudu se přece jen do Číny přesunout nedají.“
Z malých profesí je velký zájem – i mezi technicky vzdělanými vysokoškoláky – o výuční list kominíka. V Beanu si loni dělalo kurz dvacet lidí, letos třicet. Statistika Jiřího Vojtěcha uvádí, že kominictví je celkem živý obor i mezi učni, do prváku se jich zapsalo sedm, celkem jich studuje patnáct.
Koneckonců, ani obuvnictví není ztracené. Matěj Fadrhonc by otcovu dílnu rád rozšířil – kdyby na to měl peníze – o výrobu ortopedické obuvi na míru, pro nemocné a zdeformované nohy. Podobným směrem se rozvíjel jistý Radek Zachariáš, který v roce 1991 začal s malou opravou obuvi na pražském Žižkově. Přes šití divadelních a uměleckých bot se nakonec propracoval až k výrobě luxusní zakázkové obuvi. Dnes má se svým společníkem dílnu Zacharias&Lawart u středočeských Hořovic, šije dva páry měsíčně a prodává je za ceny od 25 do 50 tisíc korun. První novodobý „luxusní švec“ je ovšem původní profesí zámečník-mechanik.
***
Pokud se obor neotevře tři roky po sobě, ministerstvo ho může podle zákona zrušit
UČŇOVSKÝ SVĚT A JEHO FAJNŠMEKŘI
Čtenáři Lidových novin a jejich
potomci jsou často gymnazisté:
takové vzdělání dnes představuje
asi 19 % populace v prvních
ročnících středních škol. K nim lze
připočíst i 5 % prváků, kteří studují
na lyceích.
Největší skupinu ovšem tvoří
střední školy s maturitou (37 %),
tedy stavební a strojní průmyslovky,
zemědělské nebo zdravotní školy
plus 7 % středních škol
zakončených maturitou, jež
poskytují i odborný výcvik.
A pak je tu téměř třetina
populace, o níž je řeč v tomto textu:
31 % žáků končí s výučním listem.
Po masivní kampani, ve strachu
z krize a po různých
zaměstnavatelských stipendiích
předloni poprvé od roku 2000
stoupl podíl prváků v učebních
oborech.
Největší nabídka
(číslo udává, kolikrát se obor
vyskytuje v nabídce všech učilišť
ve školním roce 2008/2009)
1. Kuchař-číšník pro pohostinství 125
2. Automechanik 102
3. Zámečník 101
4. Truhlář 99
5. Kuchař 88
6. Kuchařské práce 77
7. Zedník 72
8. Obráběč kovů 70
9.–11. Cukrář, instalatér,
kadeřník 69
12. Číšník/servírka 61
13. Opravář zemědělských strojů 58
14. Prodavač smíšeného zboží 56
15. Elektrikář – silnoproud 51
16. Zednické práce 50
17. Klempíř – strojírenská výroba 46
18. Pečovatel ve zdrav. a soc. zař. 35
19. Autoelektrikář 34
20. Tesař 34
Největší zájem
(číslo udává, kolik žáků v průměru
studuje tento obor na jedné škole)
1. Kadeřník 38
2. Automechanik 34
3. Kuchař-číšník pro pohostinství 32
4. Kuchař 30
5. Číšník/servírka 27
6. Fotograf 26
7. Opravář zemědělských strojů 26
8. Mechanik opravář 23
9. Mechanik elektron. zařízení 22
10. Truhlář 20
11. Obchodní provoz 20
12. Prodavač prům. zboží 20
13. Ošetřovatel 20
14. Obráběč kovů 20
15. Cukrář – výroba 20
16. Aranžér 19
17. Operátor skladování 19
18. Klempíř stroj. výroby 19
19. Elektrikář 19
20. Prodavač smíšeného zboží 18
Fajnšmekři
(číslo udává průměrný počet učňů
u oborů, které se vyskytují na méně
než pěti školách)
1. Obrábění kovů 67
2. Provoz společného stravování 59
3. Strojník lodní dopravy 47
4. Jezdec a ošetřovatel
dostihových koní 33
5. Kuchař-číšník – příprava jídel 30
6. Rybář 30
7. Včelař 28
8. Manipulant poštovního
provozu a přepravy 24
9. Chovatel koní a jezdec 24
10. Optik 23
Zdroj: Pavla Skácelová, Jiří Vojtěch:
Analýza realizované vzdělávací
nabídky středních škol ve školních
rocích 1998/99, 2003/04, 2009/09.
Národní ústav odborného vzdělávání,
Praha 2010
