Dnes o smysluplných
přeslechnutích Překladatel by si neměl plést dojmy s pojmy, to je bez debat. Jenže podvědomí je potvora a snaží se prosadit stůj co stůj. Stačí chvilka nesoustředění a člověk hned vypouští z úst věci, které vůbec nechtěl říct, a někteří jedinci se dokonce stávají obětí všelijakých klamů a mámení, například čtou jiná slova, než jsou ta ve skutečnosti napsaná, a to jak v jazycích cizích, tak v mateřštině.
Vžité úsloví plést si dojmy s pojmy sice odkazuje k trestuhodné neznalosti pojmů, ale výše nastíněný jev by se tak dal pojmenovat taky, sugestivní dojmy nám zkrátka překryjí neutrální pojmy. Mně se to poslední dobou děje často, zatím naštěstí jen když pročítám novinové titulky. Nevycházím z údivu, a teprve na druhé čtení si třeba všimnu, že někdo někoho svedl, a ne snědl, a nebo taky naopak. Trochu mě uklidnilo zjištění, že se to stává i jiným lidem, také vidí na papíře jiná slova a pak nevěří svým očím.
Tuhle jsem ale zjistila, že už nemůžu důvěřovat ani svým uším. Jedna kamarádka má bratra u záchranky a vyprávěla historku o člověku, který se zbláznil po návratu z pošty. Okamžitě jsem zbystřila pozornost, ta informace potvrdila mé nejhorší obavy, už dlouho jsem byla přesvědčená, že dříve či později si kvalita poštovních služeb vybere svou krutou daň. Hbitě jsem se vmísila do hovoru a vykřikovala, že mě to vůbec neudivuje, že na poště normálnímu člověku hrábnout musí. Kamarádka dál líčila, jak se projevovalo šílenství onoho nešťastníka: nekomunikoval s okolím a pořád pil. Voda na můj mlýn: „To dá rozum, komunikace s poštovními úředníky člověka vyčerpá a musí si dát panáka na uklidněnou,“ rozohňovala jsem se. Jenže po chvíli mi došlo, že ostatní na mě koukají jako na strýčka pana Fadinarda ve Slaměném klobouku, který si pořád mele svou a mluví z cesty. Jenže strýček je hluchý jako poleno, já mám sluch v pořádku, snad. Kamarádka totiž mluvila o poušti. Zvuková podoba mezi pouští a poštou přitom není až tak veliká. Asi jsem zkrátka slyšela, co jsem slyšet chtěla.
Ale když o tom tak přemýšlím, ona ta pošta má s pouští leccos společného. Čekání na balík se podobá volání žíznivého na poušti. Daleká cesta jeho (balíku), marná snaha, marné čekání. Česká pošta sice zavedla on-line službu nazvanou úderným anglickým Track & Trace (sledování zásilek), ale když se ráno na internetu dočtete, že zásilka je dopravována k adresátovi, vidina blížícího se balíku je jen fata morgana. Celý den čekáte jako na trní, bojíte se pustit si hudbu nahlas, dát si sprchu nebo šlofíka, a druhý den najdete ve schránce oznámení, že jste předešlého dne nebyli zastiženi. Dnes podáte, zítra dodáme, chlubí se slogan na poštovních vozech. Láry fáry! Moje zkušenost je taková, že mi FedEx dodá dřív knihy z Milána než Česká pošta psí krmení z Českých Budějovic. Když mé oči za nějaký čas po onom poštovně-pouštním přeslechnutí spočinuly na titulku hlásajícím „Česká pošta si u ČT objednala seriál“, pomyslela jsem si, že mě zase šálí zrak. Ale tentokrát jsem náhodou viděla dobře a dočetla jsem se, že programová ředitelka ČT považuje poštu za „místo stvořené pro rozehrání nekonečného množství dramatických situací“ a scenáristka Halina Pawlowská s ní souhlasí a prohlašuje: „Na poště se mohou stát veliké věci!“ No prosím pěkně! Třeba by se tam mohl někdo zbláznit.
***
Nevycházím z údivu, a teprve na druhé čtení si třeba všimnu, že někdo někoho svedl, a ne snědl, a nebo taky naopak
O autorovi| ALICE FLEMROVÁ, překladatelka
