Wall Street Journal, Bret Stephnes
Evropa je v krizi. Na první pohled to vypadá, že se hraje jen o peníze: řecký rozpočet, německá záchrana, rozšíření nákazy, morální hazard, ohrožené euro. Ve své podstatě je to ale hlavně krize idejí. Před měsícem na Světovém ekonomickém fóru v Davosu řecký premiér George Papandreu nabídl vysvětlení evropských potíží. „Je to útok na eurozónu ze strany těch, kdo mají jiné finanční a politické zájmy.“ V Madridu požádala vláda rozvědku, aby prověřila „spiknutí“ amerických investorů a médií proti španělské ekonomice.
Možná si řečtí a španělští političtí paladýni skutečně představují, jak se šéfové hedgeových fondů schází kolem stolu a pod tlumeným osvětlením kují pikle, kterou ekonomiku zrovna položí. Možná si myslí, že jim paranoidní teorie a hledání vnějších nepřátel přinesou politické body. V každém případě je tahle politika konspiračních teorií, patřící do doby před první světovou válkou, jedním z příznaků evropské intelektuální slabosti. Řecká krize je přece výborná příležitost k zesílení společné evropské regulace a zdanění. A je úplně jedno, že řecké problémy jsou hlavně výsledkem života nad poměry a neschopnosti politiků podpořit růst a konkurenceschopnost. Proč Evropané tak nebezpečně často upadají do této sterilní dialektiky obskurního populismu a technokracie? „Stále přežívá základní princip: stát je dobrý, trh je špatný,“ říká francouzský ekonom Guy Surman. „Trh je pořád vnímaný jako cosi amerického. Etatismus, to je forma patriotismu. Má Evropa šanci se z téhle obsese dostat? Jsem hluboce přesvědčen, že jsem pokračovatelem tradice svobody proti moci státu. Montesquieu, Tocqueiville, Jean Baptiste Say, Raymond Aron, Jean-Francoise Revel.“ Nenajdete mezi nimi žádné anglosaské jméno. Evropa ožije jedině, pokud nezůstanou ve své vlastní zemi proroky bez uznání.
Agonie eurozóny ukazuje důležitý skrytý deficit
Guardian, Timotthy Garton Ash
Současná krize není jen největším historickým testem eurozóny. Je zlomovým bodem celého projektu Evropské unie. Nebavíme se o Apollu 13, ale o Evropě - proto je krach jednou z možností. Výrazně pravděpodobnější je ale dlouhodobý úpadek, který ještě víc stáhne náš stárnoucí kontinent do vlastních vnitřních problémů. Na startu eura nebylo příliš těžké předpovědět problémy, do kterých se teď dostalo. Už v roce 1998 jsem napsal, že euro je „bezprecedentní hra s velmi vysokými rizikem“. Pro Evropu to v té době byla velmi špatně zvolená priorita. Eurozóna měla od začátku šanci přežít, jen pokud by se z čistě měnové unie dokázala proměnit v unii ekonomickou a politickou. To byl taky hlavní motiv otců zakladatelů - Francoise Mitteranda a Helmuta Kohla. Ti od počátku o eurozóně mluvili jako o „měnové a ekonomické unii“. Nebylo to jen nastrkování vozu (měnové unie) před koně (politickou unii). Byl to pokus nastartovat politickou integraci přes integraci ekonomickou. Ve finanční krizi se teď ukazuje nejhlubší realita evropského projektu. Osobní zkušenost a vzpomínky, které pětašedesát let tlačily integraci kupředu, ztrácí svou sílu. Osobní zážitky války, okupace, ponížení, evropské barbarství, strach z Německa i obavy Němců ze sebe samých, sovětské nebezpečí, studená válka, „návrat do Evropy“ jako záruka znovu získané svobody, víra v obnovení evropské velikosti. Tyto hluboké zkušenosti dohnaly Kohla s Mitterandem k euru. Jsou politici dál schopni stavět unii bez těchto hlubokých motivací? A jsou na dohled nějaké nové motivace?
Miliardy na omyly kvantů
Economist
Už hodně se napsalo o tom, jak dalece ke krizi přispěla víra v neomylné ekonomické modely a mozky (známé jako „kvanti“), které je vymýšlely. Banky si, zdá se, začaly jejich omylnost naplno přiznávat. JP Morgan si vedle klasických rezerv, které požadují zákony, dělá i speciální rezervy na chyby kvantů. Má v nich tři miliardy dolarů. Obrovská role matematických modelů ve financích byla dlouho známa. Až teď ale doceňujeme její ničivou sílu. Ještě v roce 2007 odešla do financí čtvrtina absolventů Kalifornského technologického institutu. Teď jsou tihle teoretici i se svými modely pravděpodobností k ničemu. V americkém Kongresu už speciální komise vyšetřuje, jak modely přispěly ke krachu. Měsíčník Wired, který je dost těžké obvinit z technofobie, popsal matematické modely rizika využívané ve financích jako „vzorce, které zabily Wall Street“. Dlouholetí kritici jako autor knihy Black Swan Nassim Nicholas Taleb jsou všude vítáni jako proroci.
