Konec pekingského konsenzu Foreign Affairs Yang Yao Od roku 1978, kdy se Čína pustila do ekonomických reforem, rostlo hospodářství v průměru o deset procent ročně. HDP země je dnes dvacetkrát větší. Mnoho ekonomů je přesvědčeno, že k obrovskému vzestupu přispěla velmi nekonvenční kombinace: smíšeného vlastnictví, základních vlastnických práv a silných vládních zásahů. Bývalý šéf zahraniční rubriky časopisu Time ji výstižně pojmenoval jako pekingský konsenzus.
Reformy, které se za posledních třicet let udělaly, vždy reagovaly na akutní krize. Narůstající odpor Číňanů proti autoritativnímu modelu a obrovská ekonomická nerovnováha nutí zemi do dalších zásadních reforem, které by mohly otřást letitým konsenzem.
Vyšší německé platy to nezachrání Financial Times Otmar Issing
Financial times
Evropská měnová unie je v hluboké krizi. Za největší riziko je teď považována obrovská nerovnováha v platebních bilancích mezi severem a jihem. Začínají se objevovat názory, že Němci by měli pomoci ostatním k větší konkurenceschopnosti tím, že si zvýší platy, zdraží tím své zboží a dají ostatním šanci stát se levnějšími. Taková ekonomická utopie je naprostý omyl. Poslední roky velmi mírného růstu platů přinesly tisíce nových pracovních míst. Německo přesto stále zůstává, pokud jde o cenu práce, nejdražší zemí Evropy. Má snad být receptem na problémy eurozóny zvýšení německé nezaměstnanosti?
Přenášení zodpovědností za ekonomické problémy z jednotlivých zemí na evropskou úroveň je velmi nebezpečné, protože bude vytvářet neustálé napětí. Ze všeho špatného bude obviňována „Evropa“. Země s obrovskými schodky budou jen dál pobízeny k odkladům reforem. A ti, kdo řádně hospodaří, budou kritizováni. Snahy omezit sílu nejúspěšnějšího evropského exportéra připomínají hodně špatný vtip.
Berlín versus Club Med Daily Telegraph Ambrose-Evans Pritchard
The daily telegraph
Francouzská ministryně financí Christiane Lagardeová vytočila Berlín poznámkami, že Němci jsou příliš úspěšní vývozci a prohlubují tím rozdíly v konkurenceschopnosti v eurozóně. „Nebudeme se vzdávat svých přednostní jen proto, že o naše vývozy je větší zájem než o ty z ostatních zemí,“ odpověděla jí obratem ve Spolkovém sněmu kancléřka Angela Merkelová. Ostře tak odmítla kritiku, že jednou z hlavních příčin nejtěžší krize v historii eurozóny jsou stále se prohlubující rozdíly mezi severními zeměmi s přebytky v platební bilanci a jihem, topícím se v hlubokých deficitech. Na německé poměry to byla do Paříže ještě velmi krotká odpověď.
„Paní Lagardeová by měla vzít zpět své urážlivé výroky. Žárlivost by neměla hrát roli ve vztazích mezi evropskými sousedy. Takhle se chovají zoufalci,“ nebral si servítky Alexander Dobrindt, generální sekretář bavorské CSU, která je součástí kancléřčiny vládní koalice.
Rozdíl v nákladech práce mezi Německem a Španělskem se od roku 1990 snížil o 40 procent, s Itálií o třetinu a s Francií o dvacet procent. Německý přebytek platební bilance letos nejspíš dosáhne 190 miliard eur, asi šest procent HDP.
Je to úžasný výsledek, který ale v ostatních zemích eurozóny vyvolává zlobu a závist. David Marsh, autor knihy „Euro: Politics of New Global Currency“ (vyšla loni v březnu), je přesvědčen, že Němcům nikdy nedošly politické souvislosti, které eurozóna může mít. „Mysleli si, že každý, kdo platí eurem, by měl být víc a víc Němcem. Nemůžete Němce obviňovat, že mají v genech touhu po světově úspěšném průmyslu a obrovských přebytcích. Neuvažovali ale realisticky.“ Charles Dumas z Lombarg Street Research upozorňuje, že Němci svými obrovskými přebytky v podstatě „tlačili“ jižní země do obrovských dluhů. Těch 200 miliard eur prostě někde investují. Na jižních deficitech roky vydělávali. Přebytek obchodní bilance Německa a zemí severní Evropy je stejně velký jako Číny a asijských tygrů. Oba tyto bloky jsou hlavními hráči velké světové nerovnováhy.
