Seškrtat a růst The New York Times, David Brooks Před šestnácti měsíci schválil Kongres stimulační balíček, který přijde každého daňového poplatníka na 7798 dolarů. Ekonomové byli rozděleni v názoru, jestli má cenu něco takového dělat, a jestli to pomůže zemi z recese. Azůstávají rozděleni dodnes. Prezidentovi ekonomové prohnali čísla přes vlastní model a odhadli, že balíček zachrání přinejmenším tři miliony pracovních míst. John F. Cogan a John B. Taylor ze Stanfordu stejně jako Tobiáš Cwik a Volker Wieland z Goetheho univerzity ve Frankfurtu považují úvahy a výpočty Bílého domu za zastaralé.
Edward J. Glaeser z Harvardu srovnal změny v zaměstnanosti s tím, kolik jednotlivé americké státy dostaly ze záchranného balíku peněz. A objevili jen velmi slabou souvislost mezi státními stimulačními investicemi a nově vytvořenými pracovními místy. A když ze vzorku vyřadíte státy Dakota a Aljaška, není tam už vůbec žádná. Většina ekonomů ale zůstává přesvědčena, že stimulační balíčky mohou hospodářství pomoci, přestože toho víme jen velmi málo o souvislostech mezi rozpočtovými stimuly a nově vytvořenými pracovními místy. Jsme ponecháni, jak říká na svém blogu Glaeser, „brodění se v nevědomosti“. Jestli jsou ekonomové rozděleni v názoru, co se stalo, zbytek světa se naopak shoduje v tom, co bude dál. Voliči, byznysmeni i političtí lídři si nemyslí, že stimulační balíčky byly tak skvělé, aby se znovu zkoušely. Dokonce ani dnes, v éře vysoké nezaměstnanosti. Navzdory všem stimulacím totiž v soukromé sféře za poslední měsíc vzniklo jen 41 tisíc nových pracovních míst. To na důvěře nepřidá. Dobře rozumí něčemu, co se velmi obtížně počítá a pojmenovává. Vysoké státní výdaje za cenu prohlubování schodku mají uprostřed dluhové krize výrazně jiné psychologické dopady než jindy.
Když na úkor schodku napumpujete v éře obřích státních dluhů do ekonomiky peníze, zákazníci nezačnou mít větší důvěru v budoucnost a nezačnou utrácet. Naopak je ještě více znejistíte, protože vidí, jak nad sebou politici ztratili kontrolu. Deficitní útraty nepovzbudí drobné podnikatele, aby investovali a nabízeli nová pracovní místa. Naopak se bojí umělého růstu a čekají, že na dohled je zvyšování daní. Dobře se necítí ani politici. Tuší, že ženou národ do rozpočtových ruin. Před rokem a půl G-20 urgovala své členy, aby pumpovali do ekonomiky peníze.
Teď je nabádá ke snižování státních dluhů. A všichni to dělají. Někteří teoretici vám řeknou, že když začnete rychle snižovat deficity, pošlete oslabenou ekonomiku zpátky do recese. V historii se pro to samozřejmě najdou přesvědčivé důkazy. Celkově je to ale mnohem složitější příběh.
Alberto Alesina z Harvardu zkoumal historii snižování státních dluhů. A zjistil, že v mnoha případech prudké snižování rozpočtových schodků nevedlo k recesi, ale ke zvýšení hospodářského růstu. Země, které dokázaly snížit schodky, hleděly do budoucnosti s větší důvěrou.
Politici, kteří udělali nepopulární škrty, se vrátili k moci. Platilo to v Evropě i ve Spojených státech v 90. letech a v mnoha případech i předtím. Případy z historie jen ukazují, že se to musí dělat inteligentně. EU se připravuje na bankrot Španělska FT Deutschland Peter Ehrlich, Mark Schrors Země eurozóny už začaly propočítávat, na kolik by přišla záchrana Španělska.
Připravují se na případ, že by se krize vyhrotila a španělské banky by se dostaly do vážných problémů. Obavy ještě zvýšilo prohlášení předsedy Evropské rady Hermana van Rompuye, že náklady na záchranné operace v předlužených zemích mohou být výrazně vyšší, než se dosud schválilo.
„Dokážu si představit, že nakonec převýší 750 miliard eur, které jsou zatím připraveny ve stabilizačním fondu.“
