Úspěšně zfilmovaná próza se stále častěji stává inspirací pro divadelní adaptace. Automaticky se předpokládá, že popularita snímku přitáhne do hlediště všechny, kteří si chtějí svůj zážitek připomenout a srovnat, jak se látky zmocnili jiní tvůrci. Nefunguje to sice vždy, ale jde o sázku na jistotu. Dokladem jsou právě Městská divadla pražská, kde teď slaví comeback Šakalí léta.
Postřižiny čili příběh krásné paní správcové, jejího manžela, obdivujícího technické novinky, a svérázného příbuzného, strýce Pepina v sobě jistě má dramatický potenciál. Zvláště když se odehrává v nostalgické retro atmosféře minulého století a kulisách pivovaru. Divadlo také umožňuje více čerpat z Hrabalova originálního stylu. Zároveň však inscenátoři musí přinést novou kvalitu, aby nešlo o pouhé kopírování oblíbených scének z filmu. V Divadle ABC však nejsilněji zaznívají vedle Hrabalova slova právě známé momenty, které si publikum díky vysílání filmu v televizi může opakovat i jinak.
Skutečně divadelní řešení se zde najde snad dvakrát či třikrát. Rozhodně k nim patří stylizovaná zabijačka (dlouze rozehrávaná balonky) či stříhání vlasů paní správcové. Stabilní scéna Ondřeje Nekvasila s realistickým komínem však rozhodně mnoho příležitostí k divadelním obrazům nedává. Komické lezení na komín zde postrádá prvek volnosti, který se ve filmu navíc krásně prolínal s pocitem nebezpečí. Tady zafunguje spíše groteskně, když z něj po nepovedené záchranářské eskapádě vypadne de Giorgi (Aleš Procházka). Film má také tu výhodu, že může účinně pracovat s detailem. Když se však detail stejně použije na jevišti, nemusí vůbec zafungovat. V ABC je to třeba Maryščino labužnické pojídání jitrnic a její vřelý vztah k jídlu. Užít si ho může snad jen pár prvních řad.
Režisér Petr Svojtka tak většinou pouze převádí filmové scény na jeviště, přičemž působivosti Menzelova snímku nemůže pochopitelně dosáhnout. Svou roli v tom hraje i obsazení. Barbora Poláková je talentovaná herečka, ale k sex-appealu Magdy Vášáryové má daleko. Vycházejí jí spíše scény komické, ale erotické jiskření kolem sebe nešíří. Jiří Hána přehrává prkennost správce Francina i jeho fanatické nadšení pro výdobytky nového věku. Největší manko inscenace však spočívá v interpretaci strýce Pepina, kterého Miroslav Vladyka vybavil jen bezobsažným řvaním a nepochopitelnou šarží dobrého vojáka Švejka. Komediální rovinu postavy se mu sice nepodařilo úplně potlačit, ale spíše díky situacím než hereckému vkladu. Je to rozhodně největší překvapení, protože Vladyka se zdál pro Pepina přímo předurčen. Oldřich Vízner jako jediný zopakoval svého kadeřníka Boďu Červenku, kterého hrál i ve filmu. Nejosobitější roli však vytvořil Lubomír Lipský, který doktora Gruntoráda úplně vzdálil od interpretace Rudolfa Hrušínského a našel pro něj nové rysy. Dokázal tak oživit stereotypní spolek členů správní rady, kde bohužel ani Aleš Procházka, ani Vasil Fridrich nenašli víc než obecné charakteristiky postav.
Postřižiny v ABC asi nebudou strádat nedostatkem zájmu diváků, protože nejsou nevkusně podbízivé. Jen prostě těží z kvalit filmu, který převádějí do divadelní podoby nejsnazší cestou. Škoda, že se s tím režisér Petr Svojtka spokojil. Jeho dosavadní práce dokázala, že má na víc než jen na opakovací hodiny pro mírně pokročilé.
HODNOCENÍ LN
**
Bohumil Hrabal:
Postřižiny
Divadelní scénář: Jiří Janků, Petr
Svojtka
Režie: Petr Svojtka
Scéna: Ondřej Nekvasil
Kostýmy: Michaela Červenková
Divadlo ABC, premiéra 9. 2.
