Příští týden se v Londýně koná summit největších světových ekonomik (tzv. G20). Očekává se větší či menší shoda na potřebě koordinovaného přístupu v podpoře ze strany státních orgánů. Barack Obama prosazuje astronomické programy veřejných výdajů, evropští státníci jsou z nejrůznějších, většinou nikoliv principiálních důvodů opatrnější. Ponechme stranou motivace odlišných přístupů jednotlivých národních reprezentací a zkusme se podívat na dosud nikým oficiálně nezpochybněnou mantru „nastartování ekonomického růstu“.
Odskočme si na chvilku k paralele mezi dnešním vývojem a meziválečnou hospodářskou krizí, resp. jejím řešením ze strany přiznávaného Obamova vzoru, prezidenta F. D. Roosevelta. Dnešní ekonomové (za všechny z poslední doby v českém tisku uveřejněné texty Václava Klause či Pavla Kohouta) již většinou vnímají jeho politiku jako prokazatelně neúspěšnou, de facto kontraproduktivní. Stejně tak se shodnou v názoru, a zde se konečně dostáváme ke kořenu problému, že „krize byla paradoxně ,vyléčena‘ až zahájením 2. světové války a obrovským zbrojním válečným boomem“ (slovy prezidenta), resp. „že skutečné oživení nastalo až v důsledku deficitního financování válečných výdajů“ (Kohout).
Výše citovaná tvrzení lze bohužel označit za pravdivá pouze v případě absolutizace schopnosti komplexně chápaného ukazatele hrubého domácího produktu (HDP) poskytovat vyčerpávající informace o vývoji ekonomiky. Vzhledem k míře přerozdělování prostřednictvím veřejných rozpočtů je však vypovídací hodnota HDP stále omezenější (jak na to nakonec i oba citovaní autoři ve svých dřívějších textech opakovaně upozorňovali). Růst bez reálných základů Principiální limity tradičního hodnocení ekonomické kondice v extrémní podobě dokládají známé příklady – česká ekonomika zažila nejrychlejší růst měřený HDP na počátku padesátých let, v době šílené industrializace sovětského typu. V roce 1953 se de facto zhroutila a veřejnost v reakci na měnovou reformu dokonce vyšla do ulic. Podobně Hitlerovy výdajové programy z třicátých let dostaly německou ekonomiku do stavu kolapsu, nutnosti zavedení lístkového systému a nedostatku základních potravin. To vše za situace masivního růstu ekonomické výkonnosti měřeného dodnes běžně používanými indikátory.
Roosevelt se v roce 1937 rozhodl výdaje omezit a začít tak umazávat dluh vytvořený během prvního funkčního období. Stačil jeden rok a země se v roce 1938 propadla do hluboké recese označované jako „Rooseveltova“. Zřetelně se ukázalo, že ekonomický růst neměl reálné základy a existuje pouze jako statistická veličina uměle nafukovaná vládními výdaji.
Ke skutečnému oživení hospodářství nedošlo v USA ani v jednom roce, během nějž se svět nacházel v nejničivějším konfliktu historie, ale až v roce 1947. Až tehdy se totiž na předkrizovou úroveň dostaly soukromé výdaje, tedy výdaje vycházející z rozhodnutí tržních subjektů, nikoli státních úředníků. Konstatování o „skutečném oživení“ resp. „vyléčení“ ekonomiky nastartováním zbrojení můžeme přijmout pouze v případě, že akceptujeme jako východisko z krize použití vládních výdajových programů financovaných na úkor stability veřejných financí a bez ohledu na ekonomickou efektivitu. A to zde zcela pomíjíme fakt, že ekonomický růst tažený zbrojní produkcí v praxi znamená výrobu, jejímž jediným účelem je ničení.
Zdravý a dlouhodobý ekonomický růst spojený s pozitivním vývojem široce chápané životní úrovně se v demokratické společnosti může zrodit jen z rozhodnutí jednotlivých spotřebitelů a firem. Tato rozhodnutí musí být vědomá, dobrovolná a racionální. Jestliže se někteří z nás živí nadějí, že takovým krokem je – zpět do USA – největší rozpočtový schodek v mírových dějinách země, pak nemusíme na nic čekat a můžeme začít rozbíjet všechny své fungující domácí spotřebiče, mobilní telefony, auta atd. Budeme si pak muset za své úspory – nebo na dluh – koupit nové a tím přece podpoříme rozjezd stagnující ekonomiky.
Zní to jako nesmysl? Také to nesmysl je. Tak si to občas při pohledu na sousední země zavádějící šrotovné a jiná opatření jako na běžícím pásu připomeňme. A buďme velmi obezřetní, až uslyšíme příští týden světové státníky hovořit o nutnosti globálních řešení globální krize.
O autorovi| Ladislav Tajovský, Národohospodářská fakulta VŠE
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Morava
