Sedm měsíců a deset dnů strávil novinář David Rohde v rukách ozbrojenců Talibanu. Na stránkách listu The New York Times nyní začal popisovat chvíle nejistoty i pohnutky svých únosců.
NEW YORK / PRAHA Afghánistán nebyl pro Davida Rohdeho neznámou zemí, jako novinář tu pracoval už řadu let. Když se sem loni na podzim vypravil znovu, měl jediný cíl – udělat rozhovor s některým vůdcem fundamentalistického hnutí Taliban pro svoji knihu.
Z počátku vypadalo vše slibně. V neděli 9. listopadu dorazil do Kábulu, kde na něj čekal afghánský spolupracovník londýnských Timesů Tahír Luddín, který byl proslulý kontakty s Talibanem. „Po několika dotazech mi Tahír řekl, že talibanský velitel známý jako Abú Tajjíb je ochoten se mnou další den mluvit,“ píše novinář v prvním díle svých vzpomínek, který včera otiskl deník The New York Times.
Rohde si ještě spolehlivost talibanského velitele ověřil u jedné francouzské novinářky, která s ním už dvakrát mluvila. Podotkla, že Rohde je jako Američan – vzhledem k nenávisti islamistů vůči USA – zranitelnější, nepřišlo jí ale pravděpodobné, že by mu chtěl Abú Tajjíb ublížit. Šlo mu přece o šíření jeho propagandy do světa. Dva vzkazy Noc před rozhovorem se Rohdemu nespalo dobře. „Vylezl jsem z postele hodně brzy. Oblékl jsem si boxerky potištěné emblémy I love you, které mi ke dni svatého Valentýna dala manželka. Doufal jsem, že mi přinesou štěstí,“ popsal ranní přípravy. Pro jistotu prý zanechal dva vzkazy – jeden šéfce kábulské pobočky jeho deníku Carlottě Gallové a druhý své ženě Kristen – „kdyby se něco pokazilo“.
Když společně s afghánským novinářem Luddínem a řidičem (a strážcem) Asadem Mangalem vyjížděli, pomodlili se za šťastný návrat. Rohde měl na sobě místní šaty a tvář přikrytou šátkem, aby nebudil pozornost – a aby je někdo neunesl ještě před cílem cesty.
Když pak podle instrukcí, které dostali přímo od velitele Abú Tajjíba, pokračovali dál po silnici, zastavila je dvojice ozbrojenců. Oba novinářovy společníky přesadili dozadu a se zbraněmi v ruce se ujali řízení. „Doufal jsem, že to je jen omyl,“ vzpomíná dnes novinář.
Poprosil svého průvodce, ať jim vysvětlí, že jsou novináři jedoucí za jedním z velitelů Talibanu. „Kdo to je Abú Tajjíb? Žádného Abú Tajjíba neznám. Tady velím já,“ reagoval prý se smíchem jeden z únosců. Rohdemu se začaly hlavou honit chmurné myšlenky. Sice už jednou v zajetí skončil – to bylo ale v roce 1995 v Srebrenici, kde jako jeden z prvních světu odhalil zprávy o masakru tisíců muslimských obyvatel této enklávy. Bosenští Srbové ho ale tehdy již po deseti dnech pustili.
„Myslel jsem na svoji ženu a na rodinu, přemohl mě pocit studu. Rozhovor, který mi ještě před pár hodinami připadal klíčový, teď vypadal jako lehkovážnost,“ popsal nyní novinář své pocity. Když zastavili, začali únosci oba jeho průvodce mlátit a pak je odvedli pryč. Rohde zůstal sám. „Jeden z nich na mě namířil svého kalašnikova, druhý mi mezitím postupně bral brýle, zápisník, tužku a foťák.“ Svázali mu ruce za zády a zavázali oči. Srdce mu bušilo a cítil, jak mu na těle vyvstává pot.
Zkoušel ozbrojencům vysvětlit že je novinář – pomocí slov v darí i arabštině, na něž si vzpomněl. „Čekal jsem, kdy se ozve střelba. Věděl jsem, že možná zemřu, ale z nějakého divného důvodu jsem zachovával klid,“ vzpomíná.
Pak jej asi dvě hodiny vezli do malého domu z cihel a hlíny. Tam mu rozvázali oči a nakonec tam přivedli i jeho dva společníky. Po asi dvaceti minutách pro ně přišel další z únosců a ukázal jim, aby šli ven. „Žádné střílení,“ pokoušel se je uklidnit. „Poprvé ten den jsem začal doufat, že naše životy budou ušetřeny,“popisuje to nyní Rohde.
V místnosti pokryté kaštanově hnědými koberci a červenými polštáři sedělo půl tuctu mužů s kalašnikovy po boku. „Jsem velitel Talibanu,“ řekl ten, který seděl uprostřed. „Jmenuji se Mulláh Atikulláh.“ Poznali tedy člověka, který bude společně se svými pomocníky po následujících sedm měsíců a 10 dnů jejich věznitelem.
Zbytečné prosby Rohde se prý snažil říkat pravdu. Hned zpočátku přiznal, že je Američan – i když zvažoval, zda ze sebe neudělá Kanaďana – a otevřeně hovořil i o své rodině. Bál se totiž, že by si pravdu stejně zjistili, což by je utvrdilo v jejich všudypřítomném podezření, že každý západní novinář je špion.
Novinář se pokoušel své únosce i obměkčit. Říkal, že je teprve krátce ženatý. Připomínal, že jeho společníci mají dohromady devět dětí. Popisoval také své působení v Srebrenici a objevení tisíců hrobů muslimských obyvatel enklávy. „Žadonil jsem, aby nás pustili. Veškeré snahy se ale ukázaly jako zbytečné.“ Rohde si zpětně i některé kroky vyčítá. Například když se pokoušel udržet sebe i své společníky naživu tím, že únosce nabádal k požadování výkupného a propuštění jejich zajatých bojovníků. Na otázku, o kolik si mají říct, Atikulláhovi odpověděl: „Miliony.“ Když pak novinářův zaměstnavatel i rodina odmítli – únosci tehdy chtěli 25 milionů dolarů – únosci mu naštvaně řekli, že je „bezcenný“.
Novinář první část svého vyprávění končí popisem, jak se přemisťovali z místa na místo, až nakonec přešli horským průsmykem na pákistánskou stranu hranice. Jeho martyrium nakonec skončilo šťastně. Jak už letos v červnu problesklo světovými médii, podařilo se mu nakonec únoscům utéct – když společně s novinářem Luddínem přelezli zeď a dostali se do rukou pákistánské armády (jejich řidič se prý rozhodl u Talibanu zůstat).
Stále větší cíle Rohde se ve svém popisu snaží přiblížit i uvažování bojovníků Talibanu. Narazil na pragmatiky ochotné vyjednávat (jako byl Atikulláh) i na fanatiky (jako jejich strážce Kurí, který bezdůvodně ztloukl jednoho z jeho společníků). „Ani sedm let psaní z této oblasti mi nestačilo, abych plně pochopil, jak extremistickým se Taliban stal,“ popisuje dnes fundamentalisty, které prý dříve považoval za „takový slabší odvar Al Kajdy“.
Více než půl roku nedobrovolného soužití s ozbrojenci ho ale přimělo jeho odhad změnit. „Došel jsem k závěru, že cíle radikálního jádra Talibanu jsou mnohem ambicióznější. Řadu jeho mladých bojovníků ovlivnil kontakt se zahraničními ozbrojenci. Chtějí společně s Al Kajdou vytvořit jeden fundamentalistický islamistický emirát táhnoucí se přes celý muslimský svět,“ tvrdí Rohde.
A co ho po celý čas v zajetí drželo nejvíc nad vodou? „Dva telefonáty a jeden dopis od manželky,“ dodává na stránkách The New York Times.
***
„Chtějí společně s Al Kajdou vytvořit jeden fundamentalistický islamistický emirát táhnoucí se přes celý muslimský svět.“
