DUBLIN/PRAHA Když v roce 1973 vstupovalo Irsko do tehdejšího Evropského společenství, činilo tak s jistým nadšením a podporou obyvatelstva (pro se v referendu vyjádřilo asi 83 procent voličů). Začlenění do společenství, z něhož se postupem času vyklubala Evropská unie, pro něj znamenalo hospodářský rozkvět. Země obratně čerpala z unijních fondů, začaly sem proudit zahraniční investice i pracovní síly a Irsku se začalo přezdívat „keltský tygr“.
Postupem času se však Irsko z poměrně nadšeného člena Evropské unie stalo „europotížistou“.
Problémy začaly v roce 2001 při schvalování smlouvy z Nice, které tak trochu připomíná současný scénář s Lisabonskou smlouvou. Irsko jako jediné z tehdy patnácti zemí unie rozhodovalo o smlouvě v referendu. Podle průběžných průzkumů se obecně předpokládalo, že smlouva projde. Proto bylo její odmítnutí voliči velkým překvapením nejen pro tehdejší irskou vládu, ale i pro samotnou Evropskou unii. Vláda totiž měla na své straně dokonce podporu opozičních stran i hlavních médií.
Neúspěch se nejčastěji vysvětloval především nízkou volební účastí. Svůj podíl na tom sehrála i nepříliš promyšlená kampaň irské vlády, zvláště v kontrastu s kampaní odpůrců smlouvy. Ti voliče přesvědčovali hlavně o tom, že přijetím dokumentu by země ztratila svoji neutralitu.
Irové tak na doporučení Evropské unie, která na schválení smlouvy trvala stůj co stůj, vypsali ještě druhé referendum. S nadějí se tak upínali k osudu Maastrichtské smlouvy. Při jejím schvalování v roce 1993 dělali komplikace pro změnu Dánové, kteří ji schválili až v opakovaném referendu.
Zavírání dveří novým členům Staronová irská vláda, která se dostala do čela země po volbách na jaře 2002, se rozhodla neponechat napodruhé nic náhodě a rozjela na podporu smlouvy z Nice masivní kampaň. Irsko navíc dostalo od unie ujištění, že nová smlouva neutralitu země neporuší. Tehdejší komisař pro rozšíření Günter Verheugen navíc taktně naznačil Irům, že díky členství v Evropské unii se z jedné z nejchudších zemí Evropy stali jednou z nejrozvinutějších.
Zastánci smlouvy, mohutně podporováni hlasem Evropské komise, varovali irské voliče, že druhé odmítnutí důležité evropské smlouvy bude interpretováno jako zavírání dveří zemím východní Evropy. Smlouva z Nice měla dát mimo jiné zelenou deseti státům (mezi nimiž byla i Česká republika), které se nově ucházely o členství v Evropské unii, a usnadnit jejich začlenění do orgánů unie. Vláda zároveň varovala voliče, že Irsko by v případě opětovného odmítnutí mohlo ztratit svůj vliv v unijních orgánech a dostat se tak do nepříjemné izolace. Odpůrci listiny se opět snažili přesvědčit voliče o tom, že smlouva je nevýhodná pro malé evropské země a značně naruší irskou suverenitu.
Referendum v říjnu 2002 bylo nakonec úspěšné. Svou roli tehdy sehrála i vyšší volební účast než při prvním hlasování.
***
Boj o smlouvy Opakované ratifikace Maastrichtská smlouva. V roce 1992 došlo k jejímu zamítnutí v Dánsku, které ji schválilo teprve v květnu 1993. Smlouva z Nice. Tu odmítli Irové v červnu 2001. Uspěla až ve druhém referendu v říjnu 2002. Euroústava. V referendech v létě 2005 ji odmítli Francouzi a Nizozemci. Poté referendum odložilo Dánsko. Velká Británie pak proces definitivně zmrazila.
