Pavel Kohout se dočkal svého uvedení na první scéně a my s ním, zažívajíce přitom pocity spíše nepříjemné včetně toho, že dramaturgie činohry ND mohla zasloužilému spisovateli a brzy jubilantovi tohle fiasko ušetřit.
Že je zle, signalizoval i premiérový potlesk, a to i přesto, že v 99 procentech mu nelze přikládat žádný význam. Nyní ale z nezvykle chladné reakce mrazilo, a to nejenom autora premiérovaného kusu. Malá hudba moci již byla zrecenzována vícerými kritiky odlišného věku i specializace a zatím nedopadla moc dobře. Byla jí po právu vytýkána melodramatičnost, plytkost, povrchnost, schematičnost, kýčovitost atd. Jen Jiří Peňás v internetovém Týdnu jevil nadšení, připustil sice, že nejde o hru psychologické hloubky a filozofického rozměru, ale po profesionální stránce jí prý těžko co vytknout. „Mě na hře právě upoutala její technická brilantnost a schopnost politiku předvést jako spektakulární divadlo lásky, zrady a omylů,“ píše. Není úplně jasné, co autor těchto řádků míní profesionalitou, ale pokud má na mysli to, že se dialogy střídají a je možné aspoň zčásti na nich vystavět situace, tak to je první absolutně nepominutelný požadavek divadelní hry, pro to netřeba nikoho chválit. Je zvláštní, jak čeští mužové moderní doby a zejména pak středního věku vzdychají po červené knihovně a tzv. pravých citech - protože to a nic jiného je popravdě Peňásovo „spektakulární divadlo lásky, zrady a omylů“. Chtějí-li však dramatik a režisér první scény v zemi po divácích, aby vážně brali dramatický konstrukt, v jehož závěru hrdina, projevující se po celý děj spíše jako zbabělec a oportunista, hodlá darovat své srdce dítěti, o které se léta nezajímal a nechal ho úpět v enderáckém sirotčinci, pak je to na pováženou. Nezbývá než dodat, že Malé hudby moci je pro divadlo škoda a nejlépe by jí bylo v televizi mezi všemi těmi Ordinacemi, Letišti, Ulicemi, Příkopy, Stržemi, Podloubími a kdoví jak se všechny ty skvosty televizní tvorby jmenují.
Dost lamentů, Kohoutovi se hra nepovedla a nemá smysl dramaticky lomit rukama, autorům se to stává. Od toho, aby její kvality byly včas rozpoznány, jsou v divadle dramaturgové a režiséři, šéfové a ředitelé. Afektované argumenty, že Pavlu Kohoutovi české divadlo cosi dluží, nelze uznat. V divadle se nikdo vděku nedočká a zrovna dějiny toho našeho jsou lemovány křivdami, které nikdy nikdo nenapravil.
Vždyť i ten Thám skončil opuštěn ve vzdálených Králíkách, a že se tedy prosím o české divadlo zasloužil jaksi víc.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
