Český režisér a scenárista Ivan Passer (75), který v těchto dnech předvádí v New Yorku s úspěchem své filmy, se chystá na natáčení nového snímku. Kruh se přitom uzavře. Film, jenž by se měl točit v česko-španělské produkci, se má totiž trochu podobat Intimnímu osvětlení.
* LN Je pravda, že se Intimní osvětlení začalo točit kvůli nábytku?
Přesně tak. Dramaturg Václav Kašpar za mnou jednou na Barrandově přišel s tím, jestli bych si nepřečetl text, který právě napsal. Že za to nedostane peníze, dokud to nebudu režírovat. Václav ještě dodal, že se právě oženil a že si potřebuje do nového bytu koupit nábytek. Tak jsem mu řekl, že to udělám, a on na to: „To si to ani nechceš přečíst?“ Odpověděl jsem: „Potřebuješ ten nábytek, nebo ne?“
* LN Film má až hmatatelnou atmosféru, nebál jste se ale toho, že když všední den muzikantů necháte takto plynout, že snímek bude pomalý a bude nudit?
Když jako divák tempo daného filmu přijmete, tak se to nakonec otočí ve váš prospěch. V Americe mi zpočátku říkali, že zdejší divák, když usedne do hlediště, první, co udělá, je, že se podívá na hodinky. Když udržíte jeho pozornost i přes pomalejší tempo, pak může film trvat klidně čtyři hodiny, prostě ho vtáhnete do příběhu, ztotožní se s ním. Taky se uvolní a přestane pospíchat. A to se, myslím, stalo s Intimním. Pravda ale je, že jsem měl pocit, že se před kamerou nic nedělo, zavolal jsem i kvůli tomu Milošovi (Formanovi). Ten přijel, podíval se na to a řekl: „Máš pravdu, nic se tam neděje.“
* LN Jak dlouho jste psali scénář?
Osm devět měsíců. Náš styl měl, myslím, jednu velkou výhodu. Scénáře byly postavené na něčem pravdivém, příběh se tak začal rozvíjet jako rostlina. Chtělo to jen, aby kolem toho člověk opatrně chodil a nechal to růst. Takhle to bylo s Intimním. Film si prostě našel svou vlastní cestu. Nikdy jsme nevěděli, o čem bude příští scéna. Běžný způsob je, že si scenárista píše jednotlivé scény na kartičky, které poté připne na tabuli a začne všechno prohazovat, přeskupovat. To už je ale manipulace. A na takovém filmu je to vidět. Tento způsob se spíše hodí pro divadlo.
* LN Nejste tedy zastánce improvizace?
To jsem se naučil od Miloše. Improvizace je nebezpečná, protože nemůžete kontrolovat rytmus jednotlivých scén. Většina scén, kde se improvizovalo, proto skončila u Miloše ve střižně na zemi.
* LN Žádné výjimky? Někdy se přece před kamerou může přihodit něco zcela nečekaného, a to jen díky síle okamžiku...
Někdy se opravdu stane, že jsou hvězdy ve správném postavení a před kamerou se dějí věci, které by si nikdo nemohl vymyslet. Například scéna z filmu Lásky jedné plavovlásky, kdy se Pucholt strká s rodiči v jedné posteli. Psali jsme tu scénu celou noc, ale nebyli jsme spokojeni. Nakonec jsme hercům dali jen nejasná vodítka a oni to zahráli naprosto geniálně. Je to velká legrace.
* LN Nechce se věřit, že se ani v Intimním osvětlení nenajde žádná podobná „nepřipravená“ scéna...
Jedna tam je, a to rozhovor Věry (Křesadlové) s tím slabomyslným hochem. Dokázal si přesně zapamatovat všechny předepsané věty, ale nechápal, proč se Věra nejmenuje Věra, tak jako ve skutečném životě, ale jako Štěpa, což bylo jméno postavy. Je to nádherný moment filmu, kdy se učí její nové jméno.
* LN Jak si vybíráte herce? Miloš Forman je pověstný tím, že rád obsazuje neherce, kteří mu připadají přesvědčivější, pokud tedy hrají sami sebe. Volil jste podobný přístup?
Opět se vrátím k Intimnímu. Zcela náhodou jsem do dvou rolí obsadil neherce. Například pro hlavní postavu Bambase jsem našel Karla Blažka. Byla to úplná náhoda. Byl jsem v malé škole v Táboře s Mirkem (kameraman Ondříček), kde jsme chtěli točit začátek filmu. Zrovna jsme se shodli na tom, že musíme více nasvítit chodby, když jsem koutkem oka zpozoroval, jak se k nám někdo blíží. Tak jsem po něm šáhnul a říkám, jestli by si nechtěl přečíst scénář. Já mám rád lidi, kteří nechtějí být před kamerou. Souhlasil. Když si to přečetl, řekl, že je to o něm. Postavy by měly mít navíc tajemství, jež chce divák odhalit nebo vysvětlit. Karel měl přitom v sobě takový zvláštní smutek. Říkal jsem si, jak si s ním po natáčení sednu na kávu a zjistím, co za tím vězí. Bohužel Karel zemřel, když už jsme hotový film stříhali, měl totiž leukémii. Nikomu ale nic neřekl.
* LN Ještě jiné kuriózní obsazení?
No, musel jsem ještě podobným způsobem najít neherečku pro postavu babičky. Chodil jsem Prahou a nic. V parku u Jugmannovy ulice jsem ale najednou objevil paní Ježkovou. Z nějakého důvodu jsem věděl, že je to ona. Šel jsem k ní, řekl, že se jmenuji Passer a točím film, jestli by se mnou na druhý den nemohla odjet. A ona, že proč ne, že je vdova.
* LN Co když se ale neherec ukáže být skutečně příliš velkým nehercem...
To je samozřejmě průšvih. Stalo se to právě s paní Ježkovou. Hned jak jsme začali točit, byla úplně mimo. Tak jsem vyslal asistenty do blízké vesnice s tím, aby mi přivedli paní nad šedesát. Asistenti se ale nevraceli, a já nic neměl, tak jsem jí, nevím proč, řekl, že jsem si ji vybral kvůli očím. Od toho okamžiku to fungovalo, byla perfektní.
* LN Vy o tom filmu mluvíte jako o pouhém sousledu náhod...
No, já to tak vidím, věřím na to, že jsme každý z nás tak trochu v náhodném procesu. Když pojedete do Las Vegas a budete hrát ruletu dost dlouho, najednou vám padne osmkrát za sebou červená. Z nějakého důvodu dochází k malým změnám, aby pak přišla jedna velká. Tak to je i v našich životech, mávají s námi malé změny a v jednom okamžiku se stane něco velkého, co ovlivní celý život, to se může stát v jednom dni, nebo jen v jednom okamžiku. Zamilujete se třeba do ženy a strávíte s ní deset let života, ačkoliv jste to před chvílí neměl na mysli, nic netušil.
* LN Mluvíte jako fatalista...
Neříkám, že svůj osud nemůžete ovlivnit, ale pohybujeme se po takové cestě, a když jste v té sekvenci, kdy vám padne osmkrát červená, máte větší štěstí, než vám patří. A v takové chvíli byste do toho měli dát úplně všechno, vesmír vám pomůže. Když dělám film, vím, že vstupuji do bludiště, a projít tím bez úhony vyžaduje pomoc vesmíru. Dávám přitom pozor, jestli karty padají mým směrem. V momentě, kdy to vytuším, vím, že kráčím po správné cestě. Nikdy mě to zatím nezklamalo. Golfisté říkají, že čím více jsou připraveni, tím větší štěstí mají.
***
V parku jsem objevil paní Ježkovovou a věděl, že je to ona. Šel jsem k ní, řekl, že točím film, jestli by se mnou nemohla odjet. A ona, že proč ne, že je vdova.
O autorovi| EDUARD FREISLER, Autor je dopisovatel LN v USA
