Nábytek ve tvaru lidského těla a jeho částí se někomu může zdát nepřekonatelně perverzní, příliš sexuálně vyzývavý nebo prostě jen nechutný. Stejně tak ho ale můžeme považovat za neobvyklou formu, která se jen inspiruje sochařstvím. Anebo prostě za vtip několika designérů. Na milánském veletrhu takhle designéři vtipkují poslední dobou celkem často. Až se jim pod rukama zrodil nový trend.
Inspirace Kubrickem Představa uměleckého humanoidního objektu zpracovaná do formy nábytku se ovšem objevila už před čtyřiceti lety. Jednou z prvních a nejvýraznějších postav tohoto směru byl britský sochař Allen Jones, jehož celou tvorbou se prolíná lidské a především ženské tělo ve všech podobách.
A byl to právě Jones, kdo zařídil interiér legendárního mléčného baru v Kubrickově Mechanickém pomeranči. Sadou tří soch - stolem, křeslem a věšákem na klobouky - pak vzbudil vzrušenou debatu, zvlášť mezi feministkami. Sousoší žen, typově pin-up girls, vyzývavě oblečených a nainstalovaných v jasně submisivních pozicích třeba jako podstavec pro desku stolu ale zaznamenala i nadšené ohlasy. Právě zmiňovaný stůl byl ozdobou londýnského bytu módního návrháře Alexandera McQueena.
Židle, která vám padne jako kalhoty Před pár lety se téma začalo znovu objevovat, třeba na již zmíněném veletrhu v Miláně. A nejde o ojedinělé projekty. Designérů, jimž se spojení nábytku a lidského těla zalíbilo, je víc. Židli Silicon Hills Franca Perrottiho tak zdobí ženská ňadra, Mario Philippona neskrývá zálibu v nahých nohou na vysokých podpatcích.
Před dvěma lety představil Fabio Novembre židle Him & Her. Plast kopírující v základním tvaru klasickou pantonku (proslulou židli dánského designéra Vernera Pantona z konce 50. let minulého století, odlitou z jednoho kusu plastu) oživil siluetou mužského a ženského pozadí. Když si do nich člověk sedne, připadá si téměř jako nahý.
Aktuálně představuje ucelenou kolekci Human Furniture ruský designér Dzmitry Samal. V letošní Zoně Tortoně vystavil zatím jen prototypy deseti kusů nábytku z plastu, MDF desek a corianu. I v jeho případě části mužského těla nejsou jen dekorační prvky, ale fungují jako plnohodnotná součást jednotlivých kusů - nohy jsou nohami polic a stolů, zvednutá ruka slouží jako věšák.
U nás zůstávají humanoidní tvary spíš doménou výtvarníků. Z designérů podobným směrem občas zabrousí Maxim Velčovský. Jeho svícen v podobě hlavy panenky s poetickým názvem Malý Josef ovšem působí až děsivě. „V podstatě je to morbidní, ale lidé si Malého Josefa kupují pro jeho roztomilost. Máte na stole hlavičku, ze které trčí svíčka a ta postupně odkapáváním vytváří její účes,“ popisuje designér. „Chtěl jsem poukázat na to, jak design stárne. I tahle hlava se používáním mění a to je pro mě v designu důležité.“ Každá forma má svého klienta Forma Human Furniture nijak nezapadá do mainstreamových designových proudů. Nedá se jednoduše zařadit jako minimalistické kusy ani snadno ladit jako barevné plasty nebo květované textilie. A ani není úplně pravděpodobné, že bychom podobný nábytek všichni chtěli mít doma.
„Používání prvků lidského těla v designu je logické, designéři se ve své tvorbě inspirují vším, co je obklopuje. Lidé ale často zapomínají, že design je kategorií umění. Ve volném umění lidské tělo hraje hlavní roli a je to naprosto samozřejmé,“ míní Velčovský. Podle něj ale nejde o žádnou renesanci lidského těla v designu. Ve výsledku je Human Furniture spíš ukázkou toho, co dokážou moderní materiály a technologické postupy a jak s nimi designéři dovedou naložit.
„Jsem přesvědčený, že i tenhle typ nábytku si najde své fanoušky. Každá forma má svého klienta a židle Him&Her jsem dokonce viděl už i v českých interiérech,“ upozorňuje Maxim Velčovský. V moderních, jednoduše řešených bytech a domech může podobný nábytek dobře fungovat jako solitér. Skříň Dzmitryho Samala si tak někdo koupí proto, že se doma cítí příliš osamělý, z lásky ke kýči anebo prostě jen tak, z čisté recese. A třeba jako jemně riskantní investici do umění.
