Jak jen se těm konzervativcům daří šetřit, a ještě u toho být populární?
V Evropě začalo šetření a podle zpráv z Francie nebo Řecka by se zdálo, že západoevropská veřejnost na pokusy svých vlád uvést rozpočty do pořádku reaguje pouze hněvem. Jsou ale naštěstí i opačné příběhy. V Británii například veřejnost s klidem přijala rozpočtové plányministra financí, které jeden vládní poradce avizoval jako „největší škrty ve veřejných výdajích, na jaké si vlády v moderních časech vůbec troufly“. A navzdory tomu, že se kabinet Davida Camerona do role posla špatných zpráv položil s vervou, která některým ekonomům přijde až nemístná, veřejné mínění mu zachovává přízeň. Jak to v tom Londýně dělají? A proč je Cameronova vláda se škrtáním rychlejší a rozhodnější než zhruba stejně stará vláda Petra Nečase?
Neotvírat šampaňské Fakt je, že ta verva nebyla určena až tak voličům, jako spíše finančním trhům. Po labouristech zůstal kabinetu konzervativců s liberálními demokraty „řecký“ deficit 11 procent. A jelikož Británii pořád ještě záleží na dobré pověsti, bylo třeba předvést co nejdřív vůli k úsporám, už proto, aby zlevnila obsluha dluhu.
Fakt je i to, že na rozdíl od svých českých kolegů nemusí Cameron ztrácet tolik času braním ohledů na příští volby. Zatímco v České republice sehrávají v politických stranách klíčovou úlohu krajské organizace a úměrně tomu jsou důležité i obecní a krajské volby, v Británii žádné další volby, které by se svým významem blížily těm parlamentním, nemají.
Proto si ministr financí George Osborne, jinak také hlavní stratég Konzervativní strany, může dovolit běh na dlouhou trať. Proto teď může vyhlásit drastické škrty a přitom předpokládat, že do pěti let už lidé zase začnou bohatnout. Ve svém rozpočtovém plánu minulý týden Osborne oznámil, že jednotlivým ministrům z jejich resortních rozpočtů ubere průměrně 19 procent výdajů. Ze státního sektoru se bude masově propouštět, podle oficiálních odhadů by tak mělo přijít o práci půl milionu Britů. Vláda je utěšuje, že rychle rostoucí soukromý sektor roste jim nabídne místa nová. Jenže ve jménu boje s deficitem se Osborne chystá i zdražovat: od ledna stoupne DPH ze 17,5 na 20 procent. A zatímco průměrná mzda roste v Británii zhruba o půldruhého procenta ročně, inflace takřka o pět procent – lidé tedy budou chudnout, zřejmě nejrychlejším tempem od začátku 80. let, kdy země podstupovala thatcheriánskou ozdravnou kůru.
Mezi historiky dnes panuje shoda, že Margaret Thatcherová by za tu kůru byla bývala zaplatila v příštích volbách, nebýt argentinských plukovníků, kteří okupovali Falklandy a britské premiérce umožnili vést vítěznou válku. S takovým darem z nebes se už samozřejmě počítat nedá, pravice musí vymýšlet jinou strategii. Podle zpráv z jejího ústředí se rozhodla svést bitvu o nižší střední třídu, tedy právě tu vrstvu, o níž se ve své době opírala Thatcherová. Když potom nižší střední třída přeběhla k Tonymu Blairovi, čekalo pravici 13 roků v opozici. Aby se tyto ztracené voliče, kteří se dosud nevrátili, povedlo i v časech škrtů nějak zaujmout, chce jim strana vycházet vstříc společensky a kulturně. To znamená přestat přivírat oči nad nekontrolovaným přistěhovalectvím, vyštípat policisty z kanceláří zpátky do ulic, a také v sobě aspoň navenek potlačit vrozené toryovské hejskovství, do něhož se většina dnešního kabinetu doslova narodila.
Na sjezdech Konzervativní strany je proto zakázáno pít šampaňské, premiér předstírá, že pro něj není nic přirozenějšího než nakupovat oblečení v řetězcích pro střední třídu, a dokonce lehce nepřesvědčivě tvrdí, že „už léta nebyl na lovu“. Především teď ale těsně před zveřejněním rozpočtových škrtů oznámil, že nejbohatším domácnostem vezme přídavky na děti. Velmi bohaté vrstvy jsou tradiční oporou toryů, pravicové listy to také vládě spočítaly. Tím se jim ovšem bezděky podařilo vyvolat dojem, že vláda nešetří vůbec nikoho, ani svoji tradiční klientelu.
Lidem se líbí i tažení proti různým polovládním agenturám (quangos). Ze 1700 těchto těles a tělísek se má škrtnout asi desetina; tady vlídnému přijetí mezi voliči napomáhá už suchý výčet rušených agentur s jejich bizarními názvy.
Cameron po česku Adaptace Cameronovy politiky na české poměry by mohla vypadat zhruba takhle: nebát se jít proti zájmovým skupinám ve veřejném sektoru, třeba tak, že budu pranýřovat jejich nemorální privilegia a chování, výsluhami pro vysoké policisty počínaje a podezřelým chováním managementu ČT konče – vzít své nejtypičtější klientele nějaké to nespravedlivé privilegium, třeba podstatně nižší sociální odvody, než jaké platí zaměstnanci – a jít do sebe a svých lobbistů: vzdát se ne pěti, ale deseti procent platu, a pokud není možné zrušit kraje a Senát, tak aspoň ekozakázku.
***
Ministr financí George Osborne si na rozdíl od svých českých kolegů může dovolit běh na dlouhou trať. Proto teď může vyhlásit drastické škrty a přitom předpokládat, že do pěti let už lidé zase začnou bohatnout.
O autorovi| DANIEL KAISER, komentátor LN e-mail: daniel.kaiser@lidovky.cz
