Zatím nevíme, kolik diváků Decadence Now! navštívilo, jiná domácí výstava ji však těžko překoná. A o žádné jiné se v minulém roce tolik nepsalo. Otázkou je, do jaké míry je taková publicita výhrou.
Decadence Now! získala ještě před otevřením pověst, která byla v rozporu s jejím charakterem. V médiích byla líčena tím nejpovrchnějším způsobem, tedy jako zábavná výstava zvrhlého umění. Stereotyp vnímání umělců coby úchylných magorů byl víc než naplněn, možná se dokonce očekávaly i protesty „normální“ společnosti.
Tato mediální bublina naplno ukázala meze české kulturní publicistiky. Výstava byla onálepkována ještě předtím, než ji mohl kdokoliv vidět. Zprávy se psaly podle několika fotografií v presskitu, který Galerie Rudolfinum v dobré víře pomoci žurnalistům rozeslala několik dní před vernisáží. Po otevření výstavy najednou nebyl důvod o ní psát, alespoň ne v duchu šmíráckého spiklenectví „teď vám ukážeme prasárnu, jakou jste ještě neviděli“. Co očekávat od úpadku Kurátora výstavy Otty M. Urbana mi bylo nejvíce líto, když byl jeho projekt jmenován, spolu s turné skupiny Chinaski a novým románem Michala Viewegha, jako příklad kulturní události roku, která splnila svá očekávání. Nad podobným vnímáním programu Galerie Rudolfinum by měl zpozornět i její ředitel Petr Nedoma. Opravdu chce působit dojmem, že přináší předem očekávatelné výstavy a donekonečna natahuje jeden úspěšný model?
Na druhou stranu, co je populární, nad tím se ošívá elita. Ukázal to i Salon Lidových novin 2. října, kde byla Decadence Now! kritizována snad ze všech myslitelných perspektiv. Jistě, důvody pro kritiku by se našly: Není dekadence v Urbanově výběru příliš širokým a elastickým pojmem? Je možné na výstavě současného umění takto důsledně ignorovat video? Nebylo na místě výrazněji ukázat propojení dekadence a popkultury? A nezůstává „neodekadence“ spojená především s uměním 80. a 90. let? Neztratila v současnosti podobná tematika svou naléhavost? Podobné otázky ale překryla nepodstatná debata o pohoršování či nepohoršování se nad podobnými díly.
Dekadence je normální Jestli se však Decadence Now! něčím nezabývala, pak otázkami momentálního vkusu či překračováním dobových tabu. Ta už přece dávno neexistují, i kdyby je média chtěla sebevíc oživovat.
Dekadence je přitom spojena s logikou vývoje evropské kultury. Je to jakási očistná zpátečka, alternativa ke skvělým zítřkům, na které moderní doba i umění zarputile věří. Je přirozené, že se v první vlně objevila právě na přelomu devatenáctého a dvacátého století, v době, která začala pochybovat o svých vlastních hodnotách. Část umělců programově odmítala pokrok, obracela se k uměleckým formám minulosti, byli fascinováni negativními hodnotami.
Co si však počít v době, ve které žádná tabu už doopravdy neexistují? Jak reflektovat úpadek současných hodnot? Řadě umělců připadá opět logické přijmout úpadek za svůj a pracovat s takzvaně úpadkovými formami a tématy. Podobnou strategii ostatně najdeme nejen v kultuře, ale i současné politice.
Úspěšnost Decadence Now! by se neměla měřit počtem zhnusených a pohoršených návštěvníků, ale tím, jak se jí podařilo naplnit záměr ukázat subverzivní charakter dekadence. Jestli dokázala vytvořit síť vztahů mezi současnými umělci z celého světa i mezi dekadentními tvůrci dnes a na přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Nejlepší zprávou nakonec zůstává, že si na výstavu našly cestu tisíce svéprávných a snad i přemýšlivých diváků, kteří si svůj názor jistě vytvoří sami. Těm, kdo Decadence Now! ještě neviděli, k návštěvě zbývá několik posledních dní.
