V únoru 1989 se po téměř deseti letech neúspěšné války stáhla sovětská vojska z Afghánistánu. Oficiálně přišlo o život patnáct tisíc sovětských vojáků, ve skutečnosti jich bylo asi pětkrát tolik. Na afghánské straně byla bilance ještě hrůznější - jeden a čtvrt milionu mrtvých, téměř jedna čtvrtina obyvatel v utečeneckých táborech, ponejvíce v Pákistánu. Na všech stranách statisíce raněných s trvalými následky.
Přestože od stažení sovětských vojsk uplynulo již dvacet let, nenacházejí západní a ruští autoři dodnes základní shodu o příčinách sovětského neúspěchu v konfliktu ani ponaučení, které bychom z něj měli vyvodit. Ruský pohled na věc nabízí nové vydání knihy Alexandra Ljachovského Tragédie a hrdost Afghánistánu. Na více než tisíci stranách autor, profesionální voják a účastník konfliktu, tvrdí, že komunistické vedení se dalo ošálit americkými tajnými službami a zatáhlo sovětskou armádu do předem ztraceného boje. Kvůli vlastní zaslepenosti se nyní k fiasku v Afghánistánu řítí i Západ.
Čerstvá kniha moskevského zpravodaje amerického National Public Radio Gregoryho Feifera vidí prvotní příčiny sovětského neúspěchu v neschopnosti Moskvy nalézt odpovídající vojenskou strategii a nabídnout afghánskému obyvatelstvu přijatelnou vizi budoucnosti. Z Feiferovy knihy lze vyvodit, že jakkoli nejsou současné vyhlídky pro budoucnost Afghánistánu růžové, situace není beznadějná. Vize stabilního a pluralitního Afghánistánu s uspokojivou životní úrovní se těší podpoře velké části afghánského obyvatelstva. Problém je však v tom, že mezinárodní společenství dosud nebylo s to onu vizi uskutečnit.
Na pokraji kolapsu Do komunistického převratu na konci 70. let minulého století se afghánským vládcům dařilo dvě staletí udržovat křehkou etnickou a mocenskou rovnováhu uvnitř země i navenek. V kontextu studené války se jak Západ, tak Moskva snažily získat co nejvíce vlivu prostřednictvím rozvojových projektů, stipendií a poradců. Řada afghánských důstojníků byla vyškolena v Moskvě, ale třeba pozdější komunistický vůdce Hafizulláh Amín se pyšnil magisterským titulem z Kolumbijské univerzity.
Demokratické experimenty posledního afghánského krále Záhira skončily v roce 1973 převratem pod vedením jeho bratrance Muhammada Daúda. Ten navenek pokračoval v tradiční politice, a jak se říkalo, „nejraději si připaloval ruské cigarety americkým zapalovačem“. Moskva na tuto hru přistoupila i proto, že afghánská komunistická strana byla decimována spory mezi dvěma frakcemi - jednak radikální skupinou okolo novináře Núra Muhammada Tarakího a Hafizulláha Amína, jednak umírněnějším seskupením kolem intelektuálského právníka Babraka Karmala.
Komunistický převrat v dubnu 1978 Moskvu zaskočil. Navíc se rychle ukázalo, že afghánští komunisté nedokážou zemi vládnout. Jediné, co bylo sovětské vedení schopno a ochotno nabídnout kromě bezzubých výzev k ukončení frakčních bojů, byly peníze a poradci, kteří o afghánské realitě neměli ani ponětí. Svými neumělými radami při budování komunismu v kmenové společnosti jen přilévali oleje do ohně.
Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Komunistická moc se ocitla v ohrožení ze strany společnosti, jejíž tradice rozvracela. Od jara 1979 žádal Tarakí Moskvu o vojenskou intervenci, což Kreml vytrvale odmítal a do Afghánistánu nakonec vyslal jen několik oddílů speciálních jednotek k ochraně afghánského vedení. Větší problém však představoval rozkol uvnitř afghánského vedení samého: Karmal a jeho stoupenci byli buď uklizeni na diplomatické posty (sám Karmal skončil jako velvyslanec v Praze), nebo systematicky likvidováni. Zanedlouho se ale rozhořel spor i mezi radikály Tarakím a Amínem. Moskva se zřejmě na podzim 1979 přiklonila na Tarakího stranu a dala souhlas s Amínovou likvidací. Ten byl ale rychlejší a Tarakího svrhl sám.
Vpád Sovětské vedení se ocitalo v začarovaném kruhu bolševické ideologie, studenoválečné paranoie a stařecké zloby. Moskva původně předpokládala, že s Amínem bude pokračovat tam, kde skončila s Tarakím. Amín nicméně začal naznačovat, že pokud mu Kreml nedodá materiální a vojenskou pomoc, obrátí se k Západu. Brežněv byl navíc osobně uražen věrolomností Amína, který dal Tarakího potajmu zavraždit. Sovětské vedení začalo Amína podezírat, že je americký agent (důkazy se ani po třiceti letech neobjevily), a zlomilo nad ním hůl.
Přesné obrysy cesty k sovětskému vpádu zůstávají dodnes zahaleny tajemstvím. Na naléhání KGB a proti značnému odporu sovětského generálního štábu byly na počátku prosince vydány rozkazy připravit invazi. 12. prosince 1979 padlo rozhodnutí Amína odstranit a dosadit k moci Karmalovo křídlo. Nicméně Ljachovskij vcelku přesvědčivě argumentuje, že závěry se týkaly především odstranění Amína s použitím tajných služeb a invaze na podporu převratu byla pravděpodobně jen jednou z variant.
První plán na otrávení prezidenta se však zhroutil. Jed připravený Sověty dostal v kokakole, jejíž bublinky jeho účinek neutralizovaly. Mezitím dospělo sovětské vedení k definitivnímu rozhodnutí vyslat do Afghánistánu početný vojenský kontingent, o čemž informoval ministr Ustinov sovětský generální štáb 24. prosince. Podle scénáře měla invaze následovat vzápětí po otrávení Amína. Ten měl ještě před svou smrtí veřejně oznámit, že Moskva vyhověla jeho žádosti o vojenskou intervenci.
Ale ani tentokrát nic nešlo podle plánu. Jed, který Amín 27. prosince pozřel, začal působit okamžitě, a tak prezident nebyl schopen vystoupit v televizi. V celkovém zmatku byli do prezidentského paláce povoláni sovětští lékaři, kteří neměli o chystaném plánu ponětí. Amína po několika hodinách vzkřísili z kómatu. Vzápětí jej ale spolu s jeho pětiletým synem zastřelili sovětští specnazovci. Sovětský vojenský kontingent překročil hranice a do Kábulu byl převezen Babrak Karmal, který stanul v čele země.
Sovětská invaze měla trvat jen několik měsíců, než se dosazené vedení pevně usadí v sedle. Již po několika týdnech však bylo jasné, že by odchod sovětských vojsk znamenal kolaps Karmalova režimu. Ačkoli většina Afghánců byla šťastná, že Amínova hrůzovláda skončila, sovětské jednotky se postupně ocitaly ve válce proti celé zemi. Hojně se formovaly oddíly povstalcůmudžáhidů, mezi nimiž postupně získávali převahu islámští fundamentalisté. Moskvě nezbylo než ponechat vojska v zemi pro udržení neschopného Karmala u moci. Stejnou logikou se řídili i Brežněvovi nástupci Andropov a Černěnko.
Sovětské angažmá v Afghánistánu bylo fiaskem politicky i vojensky. Kreml se pokoušel importovat systém, který měl za pár let podlehnout zkáze v sovětském bloku samém. V polofeudální zemi se Moskva pokoušela provést rychlou industrializaci, která měla podle marxistických schémat vytvořit dělnickou třídu jako základ nové společnosti. S obrovskými náklady byly budovány továrny, aniž bylo jasné, z čeho a pro koho budou vyrábět.
Na základě rozhovorů s desítkami veteránů Feifer ukazuje, že sovětská vojenská strategie nebyla o mnoho úspěšnější. Sovětské vojenské síly se připravovaly na tradiční vojenský konflikt s pravidelnou armádou typu NATO. V prvních letech sice mudžáhidové nedokázali sovětské jednotky vážněji ohrozit, nicméně postupně se ukazovalo, že se sovětské velení neumí vyrovnat s gerilovou taktikou povstalců, využívajících hornatého afghánského terénu a podpory místní populace. Bezradnost a vojenský pat nakonec vyústily v hromadné útoky a vyhlazování celých vesnic. Mudžáhidové opláceli stejnou mincí. Zákeřně vražděni byli nejen sovětští vojáci, ale i civilní poradci a jejich rodiny. K oblíbeným zábavám patřilo stahování sovětských zajatců z kůže.
Mezi ruskými autory včetně Ljachovského často přežívá představa, že afghánská válka byla od počátku past nastražená CIA. Fakta ale mluví jinak. V prvních letech si Američané nedělali naděje, že by mudžáhidové mohli uspět. Washington se soustředil na propagandistická gesta, jako byl bojkot moskevských olympijských her, a k vyzbrojení povstalců poskytoval spíše symbolické prostředky. Až postupně převládlo přesvědčení, že Afghánistán by se mohl stát dalším hřebíčkem do rakve sovětského impéria. Od poloviny 80. let proudila do země masivní pomoc, v roce 1986 bylo učiněno rozhodnutí poskytnout povstalcům protiletadlové rakety Stinger, které vážně narušily sovětskou převahu ve vzduchu.
Michail Gorbačov si byl vědom, že nelze přesvědčivě zvítězit, a rozhodl se afghánskou anabázi ukončit co nejdříve. Několik dní po svém nástupu v březnu 1985 řekl natvrdo Karmalovi, že sovětská vojska nebudou v Afghánistánu navždy. V říjnu pak rozhodnutí odejít posvětilo politbyro. Jak ale ukazuje soubor dokumentů, který zveřejnil washingtonský Národní bezpečnostní archiv, cesta ven byla podstatně delší, než si perestrojkové vedení představovalo.
V zajetí studenoválečné logiky se Gorbačov obával, že příliš rychlý odchod by se rovnal ponižujícímu uznání sovětského fiaska, a pokoušel se o vzájemně přijatelnou dohodu s USA a Pákistánem. Kromě toho se sovětské vedení snažilo zajistit podmínky pro přežití komunistického režimu, v jehož čele vystřídal alkoholem demoralizovaného Karmala dosavadní šéf tajné policie Nadžíb. V době, kdy byla téměř celá země sjednocena proti komunistům, vyzýval Gorbačov v nekonečných diskusích nové vedení ke sjednocení proti mudžáhidům.
Spojené státy sovětskou agonii v Afghánistánu udržovaly, ale nikoli proto, že by jí chtěli primárně využít k oslabení Sovětského svazu, jak tvrdí například Ljachovskij. Přestože již v září 1987 Moskva informovala USA o detailním plánu odchodu z Afghánistánu do února 1989, většina amerických představitelů včetně vedení CIA to považovala za studenoválečný úskok. K jejich překvapení v únoru 1988 Gorbačov veřejně vyhlásil stažení sovětských vojsk do jednoho roku. V únoru 1989 pak opustil zemi poslední sovětský voják.
Hřbitov impérií?
Sovětská anabáze v Afghánistánu svádí k zjednodušujícím paralelám, podle nichž skončí současné úsilí mezinárodního společenství o stabilizaci této komplikované země dalším fiaskem. Tato argumentace nebere v potaz podstatné rozdíly mezi sovětským debaklem nebo britským neúspěchem v 19. století a současnou západní politikou. Není sporu o tom, že se Západ ve svém snažení dopustil řady chyb. Mimo jiné i pod dojmem nesprávného poučení ze sovětské intervence se Bushova vláda zdráhala zprvu zformulovat skutečnou strategii rekonstrukce a soustředila se výhradně na likvidaci teroristů z Al Kajdy. Na obnovu Afghánistánu byly vyčleněny několikanásobně nižší prostředky než například na válkou zničenou Bosnu či Kosovo. Až do nedávného rozhodnutí Obamovy vlády navýšit vojenskou přítomnost působilo v zemi zhruba jen 70 000 vojáků ve srovnání s 120 000 sovětskými vojáky v 80. letech. Úspěch západních vojsk kromě toho podvazují nejrůznější omezení, se kterými je jejich země do Afghánistánu vysílají. Kvůli nedostatku pozemních sil se příliš spoléhalo na vzdušné síly. To nevyhnutelně způsobilo oběti z řad civilního obyvatelstva, které tím pro západní intervenci ztrácelo sympatie. Talibanští bojovníci tlučou na brány Kábulu a velká část obyvatel se živí produkcí opia.
Tyto chyby lze stále ještě napravit. Severoatlantická aliance disponuje nejpočetnějšími a nejmodernějšími armádami světa, mezinárodní společenství má dostatečné prostředky k obnově Afghánistánu. Většina Afghánců je sice rozčarována neefektivní vládou prezidenta Karzáího, ale rozhodně si nepřeje návrat talibanského teroru. Aby se vyhnulo ponižující kapitulaci, bude ale muset mezinárodní společenství své budoucí úsilí podepřít vůlí, vojáky a penězi.
***
Tragedija i doblesť Afgana
Alexander Ljachovskij
Vydalo Nakladatelství EKSMO Moskva
2009 (nové rozšířené vydání).
1085 stran.
The Great Gamble: The
Soviet War in Afghanistan
Gregory Feifer
Vydalo nakladatelství Harper Collins,
New York 2009. 326 stran.
Afghanistan and
the Soviet Withdrawal
20 Years Later
Svetlana Savranskaya,
Thomas Blanton (eds.)
National Security Archive,
February 2009
http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAE
BB/NSAEBB272/index.htm
Není sporu o tom, že se Západ ve svém snažení dopustil řady chyb. Mimo jiné i pod dojmem nesprávného poučení ze sovětské intervence se Bushova vláda zdráhala zformulovat strategii rekonstrukce.„
O autorovi| Petr Luňák, historik
