Postupující oteplování planety zřejmě nezvrátíme, ale můžeme na místní úrovni zmírnit jeho následky. Třeba změnou pěstovaných plodin či nahrazováním jednodruhových lesů. V oblastech silných větrů se také vyplatí investovat do podpovrchového vedení elektřiny.
Přehled Světové meteorologické organizace o průběhu počasí v roce 2007 ukázal, že poslední desetiletí bylo opět nejteplejším obdobím od té doby, co se začala teplota měřit. Odborníky tyto informace už příliš nepřekvapují, protože se od počátku devadesátých let v přehledech opakují každý rok. Za poslední čtvrtstoletí průměrná teplota planety vzrostla o více než čtyři desetiny stupně. Odlišná proporce kontinentů a oceánů na obou polokoulích je příčinou toho, že na severní polokouli byl rozdíl šest, na jižní tři desetiny. Ale i na severní polokouli nalezneme výrazné rozdíly -kolem rovníku se za stejnou dobu teplota zvýšila o čtyři desetiny, zatímco za polárním kruhem o jeden a půl stupně.
Nad takto „nicotnými“ teplotními rozdíly by se dalo mávnout rukou se slovy „to zde v minulosti už bylo...“. Dalo, pokud by šlo jen o samotné hodnoty. Byla by to však velká chyba, uvědomíme-li si, že dříve takové změny trvaly stovky let, zatímco dnes proběhnou během dekád. Světová meteorologická organizace je výsostně odbornou institucí, která jako nástupnická organizace Mezinárodní meteorologické organizace shromažďuje informace již od roku 1873. Do její odborné činnosti politika naštěstí nepronikla, a proto lze jejím údajům důvěřovat! Cosi je v nepořádku Člověk se s tak malými změnami může lehce vypořádat, neboť jeho intelektuální úroveň mu dává možnosti, jak se jim přizpůsobit. U živočichů či rostlin to je však složitější a úplně nejhůře se s nimi vyrovnává klimatický systém. Ten je jedním z nejcitlivějších a nejsložitějších nelineárních systémů naší planety a jejího nejbližšího okolí a zdaleka ho netvoří pouze atmosféra. Oceán, zemský povrch, biosféra, kryosféra či pedosféra, to jsou jeho další složky a v každé z nich i relativně nepatrná změna teploty vyvolává zásadní změny. Jelikož jednotlivé složky mezi sebou vzájemně uspořádaně i chaoticky reagují, nelze se divit překvapením, která nám systém svými vnějšími projevy stále častěji přináší. Mnohdy až tak často a pravidelně, že už to snad za překvapení nelze ani považovat - extrémní chování počasí jako vnější projev změn klimatu zcela zřetelně narůstá.
Nahlédneme-li do záznamů, zjistíme, že třeba minulá zima byla ve velké části Evropy o více než čtyři stupně teplejší, než je dlouhodobý normál. Jihovýchodní Evropu zasáhly dvě vlny veder s teplotami kolem 45 stupňů, Británii postihly v květnu a červnu prudké záplavy, při nichž zahynulo devět lidí - škody dosáhly 6 miliard dolarů. V lednu se rychlostí 170 km/hod prohnal kontinentem orkán Kyrill a zanechal po sobě dalších 47 obětí, stovkám tisíců obyvatel přerušil dodávky energie a napáchal značné materiální škody. Rok před tím zaznamenala Británie nejvyšší teploty za posledních 350 let a vlny veder, doprovázené suchem, zachvátily téměř celý kontinent. Na jaře zase zasáhly Balkán prudké a dlouhotrvající deště následované rozsáhlými záplavami. Vrátíme-li se ještě o rok zpět, nalezneme od července do září dlouhotrvající sucha zvláště v západní Evropě a naopak letní záplavy opět na Balkáně. Podobně bychom mohli v každoročních přehledech listovat dál do minulosti a otevřít i záznamy z jiných kontinentů. Extrémních projevů počasí skutečně přibývá téměř všude, stejně jako škod a obětí na životech s nimi spojených. Obecně platí pravidlo - čím chudší region, tím jsou důsledky dramatičtější.
Stále existují kruhy lidí, které ani tato fakta nepřesvědčí o tom, že v posledních desetiletích je s klimatickým systémem „cosi v nepořádku“. Třeba čekají jenom na to, až se i jich některý extrém osobně dotkne... Podle analýz renomované zajišťovny Munich Re vzrostla výše škod přímo spojených s projevy počasí za poslední čtvrtstoletí v Evropě téměř čtyřnásobně a náklady pojišťoven na likvidaci škod se zvýšily skoro šestkrát. Průměrné roční škody jsou v posledních letech vyčíslovány na 5 až 8 miliard eur. Tyto hodnoty a zejména jejich soustavný vzestup jistě nejsou zanedbatelné a o něčem vypovídají.
Příliš neobstojí ani obvyklá námitka, že za čtvrt století se významně změnily ceny a narostl objem majetku, a proto jsou škody vyšší. Analýzy jsou totiž prováděny ve standardizovaných cenách a průměrná výše evropského hrubého domácího produktu za tu dobu vzrostla pouze na dvojnásobek. Pojistné události bývají obvykle spojeny zejména se záplavami a povodněmi, bouřkami a větrnými smrštěmi, lesními požáry či narušením půdní stability, pojišťují se škody v zemědělství, pojišťují se i zdravotní problémy. Většina událostí se váže k působení přírodních živlů, které mají svůj původ právě v extrémních projevech počasí.
Cesta adaptačních opatření Lze vyhlásit přírodě boj a trendy posledních dvou či tří desetiletí zvrátit? Čistě teoreticky možná ano, ale mnoho šancí nemáme. Jedna z možností nápravy, která je sledována od počátku devadesátých let minulého století, vychází z předpokladu, že když dostatečně snížíme antropogenní emise skleníkových plynů, podaří se nám světové klima stabilizovat. Existuje řada modelových propočtů, o kolik by bylo třeba celosvětové emise snížit, abychom v tom uspěli. Model je však jedna věc a vůle druhá.
I proto snahy započaté před více než deseti lety v podobě Kjótského protokolu zatím spíše spolehlivě selhávají. Protokol dnes kontroluje nejvýše jednu čtvrtinu světových emisí, které zejména při trendu vývoje asijských ekonomik každoročně narůstají o téměř jedno a půl procenta.
Politici a experti se každoročně několikrát setkávají, jednají a jednají, ale zcela konkrétní a hmatatelná řešení jsou vždy odkládána - nejnověji oznámeným termínem dohody je konec příštího roku! Není určitě jednoduché se dohodnout a tématem tohoto příspěvku není rozebírat příčiny neshod. Je ovšem třeba si přiznat, že i kdyby se našla společná vůle, klimatický systém by se jen těžko podařilo vrátit zpět do podoby před sto či více lety.
Máme však v záloze ještě druhou cestu, o které se stále častěji hovoří. Dokonce bych to formuloval tak, že je o ní „dovoleno více hovořit“.
Ještě třeba před čtyřmi či pěti roky byly takové zmínky například v Bruselu vyslechnuty se silným skřípění zubů a s nepříliš přátelskými pohledy. Doba se však změnila a už i bruselským úředníkům zřejmě došlo, že je třeba také dělat něco konkrétnějšího než pouze vyjednávat o emisních redukčních cílech. Možná že i oni už byli projevy počasí uvedeni do reálného života...!
V čem vlastně spočívá tato cesta, která je v odborných kruzích nazývána „adaptační opatření“? Jde o různá přizpůsobení přírodního nebo antropogenního prostředí probíhající či předpokládané klimatické změně a zejména jejím dopadům do různě zranitelných oblastí života. Když se o adaptacích začalo hovořit, skalní příznivci první cesty s ní spojovali pouze laxní pasivitu. To byl ovšem hluboký omyl a zásadní nepochopení.
Adaptační opatření totiž znamenají užší spolupráci člověka s jednotlivými složkami prostředí a tvůrčí hledání způsobů, jak následky projevů klimatické změny zmírňovat. Samozřejmě že nelze reagovat na všechny doposud známé změny - je nutné začít u těch nejzávažnějších, které většinou bývají se zmiňovanou extremalitou projevů počasí spojeny.
Často slýcháváme, že klimatická změna je problémem globálním a že na této úrovni je třeba ji řešit. Jelikož se však klima mění zřetelně rychleji, než tomu bylo v minulosti, důsledky změn se projevují v různých částech světa různě a dostávají výrazně regionální charakter. Zranitelnost systémů je zřetelně odlišná v Africe, Asii či Evropě, a proto jsou i dopady různé. Jinak se změna projevuje na jihu Evropy, jinak na jejím severu a rozdíly najdeme i mezi středoevropskými státy. Dosavadní stav poznání ukazuje, že je třeba jít do stále menších území, podrobněji se seznamovat s místními podmínkami, a právě odtud při hledání způsobů omezování rizik a škod vycházet. Nabízí se tak trochu návrat ke zkušenostem našich předků, kteří - byť o globalizaci neměli ani tušení - byli daleko více spjati s územím, kde žili, a důkladněji poznali nástrahy přírody, takže se na ně dokázali připravit.
Právě narůstající frekvence projevů extrémního počasí by nás měla nejvíce zneklidňovat a jinak tomu nebude ani v budoucnu. Projekce vývoje středoevropského klimatu nás varují před narůstajícími riziky lokálních povodní a záplav na konci zimy, kdy rychlejší nástup jara může častěji přinášet rychlé tání sněhu. Podobně může zapůsobit i předpokládaný vyšší výskyt letních přívalových srážek, kdy během krátké doby může nad malým územím vypadnout takové množství srážkové vody, že jej půda není schopna zachytit. Rizika místních povodní a záplav (obvykle ve druhé polovině léta) jsou často ještě umocňována epizodami sucha, kdy půda postupně a na dlouhou dobu ztrácí svoje retenční vlastnosti. A právě odtud by měla vycházet lokálně orientovaná adaptační opatření zaměřená na odstraňování neuvážených zásahů člověka do krajiny, zohlednění rizikových oblastí v územním plánování, zkvalitňování činnosti integrovaného záchranného systému apod.
Vše zatím nasvědčuje tomu, že v budoucnu bude voda i u nás skutečně klíčovou surovinou - její spotřeba neustále narůstá a celkové zásoby povrchových a zejména podzemních vod naopak klesají. Budoucí scénáře signalizují, že velmi nepatrný nárůst zimních srážkových úhrnů nemusí postačit k doplňování vodního deficitu vyvolaného poklesy letních úhrnů. Adaptační opatření je tedy třeba zaměřit zejména na zvyšování retenční schopnosti krajiny, na revitalizaci vodohospodářských systémů a na zvyšování flexibility a efektivnosti vodohospodářských soustav, zejména v tzv. nestacionárních podmínkách, tedy za rizikových a neurčitých situací.
Jak se připravit Na první pohled by se mohlo zdát, že zemědělcům může klimatická změna prospívat. Zvyšující se množství oxidu uhličitého příznivě působí na fotosyntézu rostlin, vyšší teploty prodlouží vegetační dobu. Tyto jistě pozitivní aspekty však může zcela zvrátit snížený přísun srážkové vody právě ve vegetačním období. Je proto třeba pěstovat takové plodiny, které jsou více odolné vůči teplotním a zejména srážkovým stresům. Adaptace musí být vedeny snahami o zvyšování stability půd, které mohou být narušovány erozními účinky přívalových srážek, a o co největší zadržování půdní vláhy.
Potenciálně rizikovým sektorem je i lesnictví, kde je třeba přistoupit ke změnám druhové, genové i věkové struktury porostů a k nahrazování jednodruhových porostů směsí různých dřevin. Jen tak lze přispět ke zvyšování adaptačního potenciálu lesa, k jeho schopnosti zadržovat vláhu a omezit rizika vzniku letních přísušků. Ty často bývají prvním krokem k usychání porostů i nárůstu rizik výskytu hmyzích škůdců.
Problémy mohou nastat i v energetickém sektoru, protože výroba energie v tepelných či jaderných elektrárnách potřebuje dostatečný a pravidelný přísun vody k chlazení. Vlny vysokých teplot v praxi ukazují, jak rychle s rostoucí teplotou vody klesá její chladicí schopnost. Pokud její teplota vzroste nad určitou hranici, může dojít i k omezení výroby. Silný vítr, námraza nebo silné sněžení mohou ovlivnit přenosovou infrastrukturu. V nedávné minulosti jsme toho byli v případě orkánů Kyrill či Emma svědky v plné míře. Nemělo by se tedy váhat se zavedením pravidelné kontroly přenosových soustav, čímž by se snížila rizika přerušení dodávek energie způsobených pády stromů na vedení. V problémových oblastech by se určitě vyplatily i investice do podpovrchového vedení. Také to jsou adaptační opatření vycházející ze znalosti místních podmínek. V energetice či stavebnictví lze citlivěji využívat větrné mapy, které vycházejí z měření rychlosti větru a berou do úvahy i reliéf krajiny. Samozřejmě nám neřeknou, kudy příští orkán či vichřice projdou, ale oblasti náchylné k vyšším rychlostem větru nám pomohou takové rizikové oblasti vytipovat - a stavby v nich umístěné následně lépe dimenzovat na možná rizika.
V posledních letech se stále častěji hovoří také o souvislostech mezi klimatickou změnou a rekreačními možnostmi. Pravidelné a dlouhé epizody vysokých teplot, sucha a požárů ve Středomoří již přesouvají místní turistickou poptávku mimo střed letního období. Nás zase čekají teplejší zimy s úbytkem sněhových srážek, a proto se zimní střediska vzhledem ke svým obvyklým polohám rozhodně v budoucnu neobejdou bez umělého zasněžování. Jeho efektivita však může být s ohledem na teploty někdy dost diskutabilní, uvážit je třeba i náklady na energie a dostupnost vody. Vzhledem k těmto skutečnostem pak například nápad pořádat lyžařské mistrovství světa ve Vesci ani nestojí za komentář.
Nemůžeme očekávat, že nám ministerští úředníci řeknou, jaké adaptační opatření kde konkrétně provést, a že k tomu vydají nějaký zákon - bylo by to proti logice. Mohli by ale na adaptační opatření připravit dotační programy, podobné, jako připravují na podporu obnovitelných zdrojů energie, zvyšování energetických úspor či na snižování emisí. O konkrétních opatřeních ale musí s ohledem na úroveň současného poznání rozhodnout již sami lidé v regionech.
Nemá smysl vyvolávat paniku, že nás každý další rok čekají vyšší teploty, více záplav, delší sucho nebo silnější vichřice než v roce předchozím. Rizika se však zvyšují, a i kdyby se několik let po sobě nic zásadního nestalo, připravenost se určitě vyplatí.
V energetice a stavebnictví lze citlivěji využívat větrné mapy. Samozřejmě nám neřeknou, kudy příští orkán projde, ale pomohou nám oblasti náchylné k vyšším rychlostem větru vytipovat - a stavby v nich umístěné následně lépe dimenzovat na možná rizika.
O autorovi| Jan Pretel, klimatolog Autor (* 1943) je vedoucí oddělení klimatické změny v Českém hydrometeorologickém ústavu
