Zakládající summit Východního partnerství v Praze bude. Ale to je trochu málo
Mělo to být vyvrcholení předsednictví Evropské unie, ale je to jen derniéra. Sice to nic nemění na faktu, že Východní partnerství, které bude na čtvrtečním summitu v Praze založeno, je pro unii historickým krokem. Ale je to další prošvihnutá česká šance něco v EU dokázat.
Pro Evropskou unii je to zlom, protože poprvé připouští, že pás zemí mezi dnešní východní hranicí EU a Ruskem patří k Evropě, pokud ne přímo do Evropy. Že země jako Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán jsou součástí evropské civilizace. U Ukrajiny, Běloruska nebo Moldávie o tom dnes nikdo nepochybuje – alespoň v naší části Evropy, o Portugalsku nebo Irsku bych to už tak jednoznačně netvrdil.
Za to, že Východní partnerství, idea, která se zrodila v Polsku a Švédsku, mohlo být uskutečněno, bychom měli být vděčni francouzskému prezidentovi Nicolasi Sarkozymu. Ne že by byl nějakým příznivcem posilování vlivu Evropské unie na Východě, spíše naopak. Ale jeho Středomořská unie, ještě velkolepější rozkročení se unie přes Středozemní moře, dala zastáncům obdobného projektu do rukou argumenty.
Dalšími křestními otci projektu je duo ruských vládců Vladimir Putin a Dmitrij Medveděv. Ti dali svojí loňskou invazí a okupací Gruzie Bruselu jednoznačně najevo, že pokud má zájem budovat zvláštní vztahy s postsovětským světem, nemůže to odkládat. Protože jinak si Rusko celý prostor jednoduše přivlastní, po dobrém nebo po zlém, to je Kremlu jedno. Šokující zážitek v podobě kolon ruských tanků valících se přes kavkazské hřebeny a okupujících samostatný stát, který se právě stal kandidátem členství v Severoatlantické alianci, byl tak velký, že vzal velkou většinu argumentů všem protivníkům Východního partnerství.
V neposlední řadě sám Sarkozy, který musel konflikt urovnávat v Moskvě a Tbilisi a pak ke Gruzii svolávat dokonce mimořádný vrcholný summit unie, pochopil, že pokud nebude unie v nějaké podobě v postsovětském světě přítomna, bude se ruská okupace opakovat.
V Gruzii nebo jinde.
A tak se přes nelibost Ruska a snahy některých zemí, zmiňuje se Nizozemsko a také jižní státy EU, zakládající summit Východního partnerství v Praze uskuteční.
Bohužel však nebude ničím víc než pouhým začátkem. Zasloužili se o to ti, kteří svrhávali na konci března Topolánkovu vládu a vzali tak českým zástupcům šanci v týdnech zbývajících do summitu cokoli vyjednat. Pozice Česka byla totiž tímto atentátem snížena na úroveň pouhého organizátora, jehož postavení není o moc lepší než postavení cateringové společnosti, která připravuje občerstvení. Očekávání na obou stranách, jak od unie, tak od šestice zmíněných států, jsou přitom velká. Unie věří, a s tím byl i program založen, že se všechny uvedené země budou postupně „europeizovat“. To znamená, že budou přejímat unijní standardy jak v oblasti demokracie a lidských práv, nezávislosti soudnictví a podobně, tak u technických či potravinářských norem a infrastruktury. Prostě že budou přibližovat své prostředí k unijnímu, prozatím bez toho, že by měly přislíben vstup do EU.
Jenže i šestice postsovětských zemí v partnerství chce, podobně jako unie, vidět nějaký pokrok, konkrétní projev svého nového „zvláštního postavení“. Šest set milionů eur, osmnáct miliard korun, které unie na projekt věnuje, jsou samy o sobě slušné peníze, ale ty se mohou velice rychle rozplynout ve formálních projektech typu „vzdělávání úředníků“, zmizí v korupčním prostředí těchto zemí a nepřinesou vůbec nic hmatatelného.
Kdo všechno nepřijede Důležitou věcí, kterou by ihned pocítila alespoň část občanů zemí Východního partnerství, by bylo například ulehčení cestování do Evropské unie. Lidé z těchto zemí jen těžko chápou, že se sice stávají prioritními partnery unie, ale zároveň musí těžce žádat o víza a platit za to pro ně horentní sumy.
Prořídlý summit. Mluví se o tom, že do Prahy se nechystá většina lídrů velkých zemí, s výjimkou Angely Merkelové a Silvia Berlusconiho, ani nebude mít sílu udělat něco zásadnějšího než jen ohlásit začátek programu. Nejde ani příliš o to, že by něco proti partnerství měli, ale prostě takový premiér Gordon Brown a další nevidí důvod jezdit do Prahy, kde Mirek Topolánek v pátek skončí, Jan Fischer je totální „no name“ a s Václavem Klausem se nikdo vidět netouží.
Východní partnerství se samopohybem dovalí na startovní čáru a summit bude. Na to, aby to mohl být úspěch, je to málo. Ale kdo tady chtěl český úspěch v čele unie, že pánové Klausi, Paroubku? A Filipe, abychom nezapomněli.
***
Gordon Brown a mnozí další nevidí důvod jezdit do Prahy, kde Topolánek v pátek skončí, Fischer je totální „no name“ a s Klausem se nikdo vidět netouží
O autorovi| e-mail: lubos.palata@lidovky.cz Luboš Palata redaktor LN
