Tohle nebyla řadová ministerská výměna, jaké čas od času zažívají všechny demokratické společnosti. Karl-Theodor zu Guttenberg totiž - čteme na facebookové stránce založené jeho příznivci ihned po rezignaci - „dokázal v lidech vzbudit nadšení pro politiku“. Ke stránce se za pouhé dva dny stačilo připojit více než 400 tisíc internetových uživatelů. Dva týdny publicity věnované ministrově doktorandské práci na univerzitě v Bayreuthu jeho četní ctitelé považují za hyenismus, spiknutí závistivých politických konkurentů a krvežíznivých novinářů. Masové rysy ovšem předtím nesl i protest proti pokusům ministra své akademické podvádění zamluvit a retušovat. Jak k tomuto nevídanému výlevu emocí, v moderní odosobněné politice, vůbec mohlo dojít?
Válka je válka Začalo to tím, že Guttenberg má dar vzbuzovat v občanech jakousi elementární důvěru, kterou politická třída už několik let a především po loňské krizi s eurem nedisponuje. V jeho veřejném obrazu najde kritik kýčovité prvky, ten obraz totiž staví na zdánlivých protikladech: šlechtic, který se oženil s prapravnučkou Bismarcka a přitom na iPodu poslouchá Motörhead -mít Guttenberga v české politice, vydalo by to Reflexu jistě na několik šokantních koláží na obálce. Guttenbergovi se ovšem díky kombinaci moderního, velmi bezprostředního vystupování a šlechtického rodokmenu podařilo vyletět v žebříčcích popularity strmě nahoru. V 39 letech, po pouhých dvou letech ve vysoké politice, už si ho spousta spoluobčanů představovala jako příštího spolkového kancléře.
Tohoto famózního úspěchu by nemohl dosáhnout, kdyby se mu nedařilo budit dojem starosvětské poctivosti. Podhoubím tu byl jeho aristokratický původ; trochu podobně jako u nás v případě Karla Schwarzenberga se i v Guttenbergově případě předpokládalo, že si z rodiny přinesl dobré vychování a že se svou rodinnou tradicí tolik nepotřebuje uplatňovat ego.
Jako muž s nenuceným sebevědomím a pevnými zásadami se uvedl hned na jaře 2009, brzy po vstupu do vlády. Celý svět se tehdy třásl strachem z hospodářské krize - a německý ministr hospodářství Guttenberg si dovolil oponovat plánům kancléřky zachraňovat krachující firmy tím, že za ně bude ručit vláda svými penězi. V ostře sledovaném případu automobilky Opel navrhoval nechat firmu dojít k řízenému bankrotu a když svůj názor ve vládě neprosadil, nabídl demisi, která ovšem nebyla přijata.
Podobně přímočaře se uvedl na ministerstvu obrany, kam přešel o půl roku později. Němci jsou z pochopitelných důvodů, ale 65 let po válce přece jen už trochu moc dlouho, úzkostliví v otázce používání vojenské síly. Tak jako další armády členských států NATO působí Bundeswehr už devátým rokem v Afghánistánu, po většinu té doby se ale choval, jako kdyby byl něco mezi pořádkovou policií a Člověkem v tísni. Teprve Guttenberg si loni v dubnu dovolil vyslovit slovo, jemuž se předtím němečtí politici co to šlo vyhýbali: ano, operacím Bundeswehru v Afghánistánu můžeme „hovorově říkat válka“.
Před půl rokem navíc navrhl a politicky si odpracoval přechod k profesionální armádě. Opět: žádný z jeho předchůdců nenašel odvahu navrhnout konec povinné vojenské služby, která byla ve spolkové republice tradičně vnímána jako jedna z pojistek, že armáda zůstane oddána demokratickému řádu.
A do této sebevědomé politiky jako z čistého nebe přichází zpráva, že Guttenberg ve své doktorandské práci opisoval, že bez udání pramenů opsal minimálně pětinu textu. Takže i on chtěl vzbuzovat lepší dojem? To by ale byl pravý opak ležérnosti, kterou plebejci touží na šlechtě obdivovat. Byl to šok, který Německo nedokázalo vstřebat hned - v první fázi aféry jeho popularita dokonce ještě vyskočila přes 70 procent; a který se vláda v čele s kancléřkou Merkelovou pokusila prostě ignorovat. To se jí ovšem nakonec nepovedlo.
Ne dvojím měřítkům Ukázalo se, že střední vrstva respektive měšťanstvo, jak se střední třídě v Německu říká, si nenechá snášet na hlavu. Byly to důležité skupiny z tohoto prostředí, kdo si na své vládě doslova vynutil demisi populárního ministra. Když se kancléřka Angela Merkelová snažila Guttenberga zachránit řečmi o tom, že si ho přece do vlády nevybírala jako vědeckého asistenta, ale jako dobrého ministra obrany, šokovala tím jednoho doktoranda z univerzity v Kostnici tak, že ještě večer sedl k počítači a sepsal provolání, které mu na internetu do rána podepsalo dalších 23 tisíc doktorandů pobouřených tou demonstrací dvojího měřítka, tím, jak si vysocí politici dovolí naznačovat, že by se v jejich oboru neměla vyžadovat tak přísná měřítka, jakým je podroben každý řadový student.
Po ministrově demisi si prezident Německého vysokoškolského svazu Bernhard Kempen ulevil: snad prý se podařilo odvrátit dojem, „jako kdyby se ve vědě mohlo podvádět a lhát bez následků na další profesionální kariéru.“
S dvoutýdenním odstupem už se tedy zřetelně ukazuje, o co se v aféře Guttenberg hrálo především: aby povinnost dodržovat akademické standardy, být poctivý a uvést činy do souladu s rétorikou platila pro všechny, a to včetně hlavního miláčka publika a jediného charismatika mezi vrcholnými politiky.
Guttenberga je jistě škoda, a to i při pohledu z Prahy, už proto, že tak jako málokdo v dnešním Berlíně prosazoval atlantickou orientaci, která je i v českém státním zájmu. Přesto přese všechno dopadla tato nevídaná aféra dobře: nejdřív německým politikům ukázala, v jakém akváriu žijí, do jaké míry už pro samé řešení globálních problémů a krizí ztratili cit pro realitu, a pak je přinutila změnit kurs. České elity, prorostlé podezřelými absolventy plzeňských práv, tu mají příklad hodný následování.
***
Guttenbergovi se díky kombinaci moderního, velmi bezprostředního vystupování a šlechtického rodokmenu podařilo vyletět v žebříčcích popularity strmě nahoru
O autorovi| DANIEL KAISER komentátor LN
