Podmračené dny mohou v hlavě snadno rozeznít písně té možná nejpodmračenější kapely - Joy Division. Přivolat vzpomínku na čtveřici, která - alespoň dle mého soudu - ve svých písních dokázala podat ten nejvýstižnější obraz mladické chmury se vší její teatralitou, jistou okázalostí a zároveň i rozbolavělou upřímností. Mohou působit jako dokonale provedená póza: sestava pro čtyři melancholické romantiky v černých košilích a publikum vrstevníků.
V jejím podtextu je ale smutná pravda, že tady nikdo nepózuje, hraje a zpívá se se smrtelnou vážností. Písničku Day of the Lords z jejich první desky nahrály i jiné kapely, ta skladba se dá provést s určitou až zdrcující monumentalitou. Originál ale jako kdyby jí nemohl dosáhnout - je na to trochu moc rozskřípaný a intonace Iana Curtise je nejistá.
O to víc je ta nahrávka nakonec působivější. Čtyři kluci, kteří se rozbíhají k něčemu velikému, ale nebudou už mít čas to dokončit - alespoň ne všichni. Zatímco se v refrénu opakuje otázka „Jak to skončí?“, osud už kdesi zatíná pěst. Člověk by přes časovou vzdálenost do toho manchesterského studia nejraději houkl: „Tak si to tolik neberte!“
Joy Division: Day of the Lords, z alba Unknown Pleasures, 1979
