Někteří Češi si užijí hned dva velice radostné víkendy po sobě. Nejdřív byli za svědomitý křik, ohryzávání si nehtů a napínání nervů odměněni mistrovským titulem, který vybojovali čeští hokejisté. A o týden později strana, jíž hodili hlas, zvítězí v parlamentních volbách. Takhle povedená sekvence na každý rok nevyjde.
Ve chvíli, kdy píši tyhle řádky, samozřejmě ještě není jasné, kdo mezi ty šťastlivce bude patřit. Někdo ale z volebního výsledku mít radost bude a mezi voliči skoro všech stran (kdybych napsal „úplně všech“, byla by to ode mě přece jenom přetvářka) se, počítám, najdou lidé, kteří by si trochu té radosti zasloužili a zrovna teď by ji taky hodně potřebovali. Takže jim budiž přáno a ať si to pořádně užijí, mám navíc pocit, že jim politika v příštích týdnech a měsících zas až tak moc důvodů k extázi nepřinese. Je třeba jásat, dokud je nad čím. Někdo ten pocit happy endu ale zažije.
Součástí mojí pracovní náplně bývá také diletovat do oboru filmového recenzentství. V něm se ujala taková podivná myšlenková zkratka – špatné konce jsou z principu považovány za jaksi pravdivější a hlubší, věrnější životu. Pokud někdo odjede na bílém koni do zapadajícího slunce, musí to být trapná a manipulativní lež, když hrdinovi, který se právě dozvěděl, že trpí nevyléčitelnou nemocí, upustí nádobu se srdcem, jež má být transplantováno jeho pejskovi se smutnýma očima, pod bagr, který právě jede srovnat se zemí jeho rodný dům – to vše v den vyhlášení třetí světové války, je to prý zobrazení velké životní pravdy. Někteří autoři inverzních telenovel si na tomhle bludu založili docela úspěšnou existenci.
Je v tom pokus o hodně primitivní reflexi toho, že svět není spravedlivý, což skutečně není. Není ale taky jenom nespravedlivý. Existují v něm taky happy endy, občas třeba někdo dá sedm vteřin před koncem vyrovnávací gól. Někdy dá jenom práci uvědomit si, v čem ten happy end zrovna spočívá. Jasně že v těchhle volbách jde o hodně a na výsledku záleží. V tuhle chvíli, kdy mašinérie propagandy ztichla, si ale člověk snad může dovolit trochu té povznesenosti. Takže: ať v sobě vítězové i poražení těchhle voleb najdou to nejlepší. Píše se to snadno, ale mám trochu obavu, že to tentokrát bude doopravdy potřeba.
A ještě s hokejem související prkotinka. Není mi nijak proti mysli, když lidé hlučně slaví nějaké sportovní vítězství a vůbec kvůli němu vyvádějí. Nehodlám jim z výšin své moudrosti sdělovat objevné poznatky typu „vy jste to mistrovství nevyhráli, takže vlastně nemáte co slavit“. Ale... Kdo neskáče, není Čech?!
Nechtělo by to přece jenom jiný pokřik? Je to opravdu nutné začít se ve chvíli velkého vítězství místo triumfální ryku a dalších projevů hrdosti rozhlížet kolem a hledat tam nějakého kandidáta vyloučení z národa? Znáte to. Začne to u těch, kdo neskáčou s námi, a pokračuje to těmi, co skáčou proti nám a hned tak to neskončí. Tomáš Vokoun si zaslouží něco lepšího.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL redaktor LN
