Především musím velice a upřímně poděkovat paní ředitelce knihovny ze severní Moravy za dopis, ve kterém mě napomíná. Napsala jsem před nedávnem, že většina lidí se bude věnovat sledování reklam a seriálů. To není pravda, namítá paní ředitelka, a píše o dětských příspěvcích do malých literárních soutěží, které v knihovně pořádají, a o jejich autorech říká: „To zcela určitě nejsou budoucí sledovači seriálů a reklam.“ Věřím jí a samozřejmě mě to těší.
Dostávám hodně dopisů, ani nestačím na všechny odpovědět (tímto se omlouvám těm, kterým jsem neodepsala). Nestane se ale příliš často, že by někdo napsal něco tak vyloženě pozitivního. Paní ředitelka má samozřejmě pravdu v tom, co nepíše přímo, ale co je v podtextu jejího dopisu: že bychom si nemuseli a neměli pořád jen stěžovat. Jistě je mnoho věcí, na které je proč si stěžovat -tak tomu ovšem bylo a je od počátku lidských dějin, a sotva to někdy bude jinak. Díky Bohu, že existují i lidé, a jistě je jich hodně, kteří se místo stěžování snaží udělat něco ke zlepšení poměrů. Něco, na co jim stačí síly, nemusejí to přece být okázalé činy, které mnohdy za chvilku vyšumí do prázdna.
I já se vynasnažím být pozitivní a zapomenout aspoň na chvíli na šťouravé sklony své povahy. Tak třeba tohle: dokončuji překlad knihy o nacistickém Německu a Židech, a když člověk dokončuje překlad, přijde příjemná povinnost zajít do knihovny a dohledat citace z knih, které autor cituje a které vyšly i česky. Ke svému značnému překvapení jsem zjistila, že se čeští vydavatelé v tomto ohledu tuží: velká část pramenů, které „můj“ autor používá, v posledních letech vyšla česky. To znamená, že se zájemce o této části historie může dozvědět hodně, a to od skutečných autorit. (Jen by mě zajímalo - praví šťouravá stránka mého já, proč se v Česku daří obdivovatelům třetí říše, když si přece mohou přečíst, jak to bylo, a zjistit, že obdivovat něco takového je zrůdné...)
Většinou překládám knihy o období studené války a o komunismu, ale k těm je v češtině pramenů podstatně méně, i když ve světě je jich dost a dost. Zřejmě chce všechno svůj čas - jak si my starší jistě vybavíme, trvalo po válce desítky let, než téma holokaustu nabylo své dnešní naléhavosti. (Ti mladší mohou nahlédnout do katalogů Národní knihovny.) Ale je třeba připomenout, že existují i nakladatelé, kteří překlady na toto téma vydávají.
A pak mám ještě pozitivní historku z mikrosvěta: o naší nové kočičce Chaluze. Chystala jsem se do Ostravy, a protože mi jel vlak brzy ráno, měla jsem už zvečera v kabelce housku se šunkou, pro případ, že bych si na nádraží nestihla koupit nic k jídlu. A zatímco jsem se večer u počítače ještě snažila udělat kousek práce (u vědomí, že druhý den z práce nic nebude), Chaluha se potichoučku činila doslova metr za mými zády. Já viděla jen výsledek. Na zemi ležela otevřená houska bez šunky a vedle ní lesklý obal. Vytáhla housku z kabelky, rozbalila si ji (!), šunku sežrala a zbytek nechala válet na zemi. No řekněte, není geniální?
***
Díky Bohu, že existují i lidé, kteří se snaží udělat něco ke zlepšení poměrů. Něco, na co jim stačí síly, nemusejí to přece být okázalé činy, které mnohdy za chvilku vyšumí do prázdna.
