Zatímco jeden čtyřicátník přitvrdí v soupeření s ostatními muži, druhý se zhroutí.
Jak může muž z krize středního věku vybruslit se ctí?
Všude, kde se octnul, byl vždy nejmladší. Pak se na chvíli „přestal dívat“, a byl rázem všude nejstarší. „Lepší už to nebude,“ směje se dvaapadesátiletý Martin Chlupáč. Režisér dokumentárních filmů se před časem začínal intenzivně zajímat o téma krize středního věku a stárnutí, přestože ta jeho trvala jen krátce. Vyvázl z ní, když si uvědomil, že je třeba zkusit v padesáti letech něco nového, a založil blog ClovekOnLine.cz, na kterém o svých pocitech čile diskutují „krizaři“ z Česka i Slovenska.
Stránky mají vskutku značný úspěch – jen za měsíc únor na ně zavítalo přes 400 tisíc návštěvníků, což z nich dělá jeden z nejnavštěvovanějších diskusních blogů na českém internetu. „Abychom mohli v klidu zestárnout, musíme něco splnit. A vezměte si, že se takových úkolů nakumuluje několik v jedné dekádě, třeba mezi čtyřicítkou a padesátkou, a k tomu se přidají třeba zlobivé děti, nemocní rodiče nebo konkurence mladých – no to by zabilo vola!“ říká zapáleně vysoký brýlatý muž. Jeho těžké období začalo plíživou krizí v zaměstnání. „Těžko najdete něco, co je bezvýznamnější než televize. Natočím dokument a pak se zeptám: Díval jsi se včera? Ne? Hm. A konec – film putuje do archivu,“ říká Martin Chlupáč, který pro ČT režíroval například dokumentární cyklus Ego.
„Problém s lidmi mého věku je, že očekávají, že budou moci dál dělat to, co vystudovali a co dělali celý život. Když přijdou o práci, čekají, že je někdo osloví, jenže on je nikdo neosloví. A ti, co práci mají, jsou frustrovaní z toho, že jim neustále na krk dýchají mladí a jejich šéfům je pětatřicet,“ krčí rameny režisér.
Sám se ve čtyřiceti znovu oženil, narodil se mu syn a odstěhoval se z Prahy na venkov. Díky polorozpadlému domu, kde žily jen myši a vlaštovky, nabral sílu k další filmařské práci. „Teď umím obložit zeď snad lépe než obkladač, naučil jsem se stavebním řemeslům a bavilo mě to tehdy víc než točit filmy!“ Přišel na to, že nejlepší je začít se věnovat novým věcem a nelpět jen na těch starých, které třeba nefungují. „Jsem rád, že už mám za sebou dny, kdy jsem se chtěl věšet na půdě. Ještě mi zbývá koupit si motorku.“
Takzvaný zlatý věk
Krize středního věku bují všude kolem nás. Stačí si všímat. Nedávno jsem seděla v kavárně se svým o deset let starším kamarádem. Otráveně jsem dokola točila hrnkem kafe a remcala na život. Doma mi kape kohoutek, případných ženichů je málo a vůbec, že i to blbé mlíčko do kafe je nějaké vodnaté. Depka. ATomáš, můj věčný „držák“ v podobných situacích, překvapivě utrousil, že má depku taky! On? Otec dvou krásných dětí, manžel krásné ženy, majitel krásného domu a krásné zahrady, věnující se krásné práci restaurátora? „Je mi sedmatřicet a někdy si říkám: Dobře, a tohle je všechno? Dál už nic jiného?“
Až donedávna měli psychologové za to, že mezi pětatřicítkou a padesátkou nastává „zlatý věk“ – muži jsou přece na vrcholu svých kariér a prohlížejí si svá vydobytá území… Jenže na Západě se už běžně hovoří o tom, o čem u nás teprve padají zmínky: až u 80 % populace dochází v průběhu zmíněných patnácti let k psychologickému přechodu a u třetiny dojde ke krizi. „Krize středního věku totiž vyplývá z možnosti volby, kterou nám přinesla svobodná společnost,“ říká přednosta dětské psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Motol v Praze Michal Hrdlička, který s týmem kolegů k problematice předloni vydal první českou publikaci na toto téma: Krize středního věku – úskalí a šance.
Kdy jindy než v polovině života pochybovat, zda to, co člověk dělá, je to, co opravdu chce? Zkušeností už je dost a zároveň i dost času a sil na změnu. Přitom se zdá, že muži tápou víc než ženy, které jsou na podobné krize zvyklejší. „Muži ve čtyřiceti jednoho rána vstanou a uvědomí si: Už mi není 18. Ženám celý život tikají biologické hodiny. Jsou neustále upozorňovány svým tělem, že stárnou. Pravidelné připomínání plodnosti je u nich vlastně jen nahrazeno signály menopauzy,“ řekl časopisu Time profesor „ženských studií“ Tace Hedrick z Floridské univerzity.
Útěkáři
Můj kamarád Tomáš, který, jak říká, „má všechno a nic“, pookřává, když je ve společnosti dvacetiletých. „Je to jako si dát tři panáky. Úplná euforie,“ říká, ale dodává, že by nikdy nechtěl být za „trapného“ v podobě rozjuchaného starce na diskotéce. Míní ostatně, že pro mladší by tím ztratil přitažlivost. „Ty lidi na tobě zajímají názory staršího člověka, který má jiný zkušenosti.“ Tomášovi dělá dobře společnost mladých dívek, a ačkoliv manželce nevěrný nebyl, za dobu jejich patnáctileté známosti se několikrát platonicky zamiloval. „Nemohl bych to dovést do konce. Neumím si představit, že bych se vrátil od nějaké jiné ženy domů a tam viděl ty nevinný děti, poblil bych se ze sebe,“ říká mi Tomáš. Přátelství s několika dívkami mu tedy sice nepřináší sexuální uspokojení, ale citově ho obohacuje. K výhodám středního věku připočítává ještě „duševní stabilitu“, které se dřív rodilému cholerikovi nedostávalo. Na druhou stranu připouští, že dnes vypije denně, tak nějak nepozorovaně, cca pět piv. „Je to prostě jediný tišící prostředek, ke kterýmu se snadno dostaneš v neomezenym množství,“ krčí Tomáš rameny. „Ostatně neznám ve svém věku nikoho, kdo by nechlastal.“
Co je to vlastně krize středního věku? Žádný strach, není to nemoc, je to stadium života – i když, pravda, může být spouštěcím momentem deprese. Psycholog Pavel Říčan v knize Vývojová psychologie píše: „Je to stav, kdy už není možné zůstat takovým jako dosud, a přitom cesta kupředu není otevřena nebo je velmi nesnadná.“ Čtyřicátník už je v životě pevně usazen, známky stárnutí se omezují zatím jen na věci, jako je vypadávání vlasů, přesto už se nachází „v pravé poledne“ života. Tehdy se může v jeho nitru odehrát drama. Ty, kteří v souboji se svou krizí neobstojí, nečekají růžové vyhlídky. Vždyť průměrný čtyřicátník už splnil své „sociální povinnosti“, má za sebou svatbu, příchod dětí na svět, vybudoval si pozici v zaměstnání, slovy Říčana „má za sebou všechna poprvé“, a přitom žádné „naposled“ není ještě na pořadu dne.
Filozof Artur Schopenhauer napsal: „Zatímco mladík míní, že ve světě ho čeká zázrak, jen kdyby věděl kde; stařec (...) ví, že všechny ořechy jsou duté, i kdyby byly pozlaceny.“ Psychoanalytik Elliott Jacques, který v polovině 60. let termín „krize středního věku“ vymyslel, poprvé ukázal na případy čtyřicátníků, kteří se začali horečně snažit zůstat mladými, měli hypochondrické obavy o zdraví a vzhled, utíkali k sexuálním dobrodružstvím za účelem potvrdit si svou mladost a potenci, nebo je naopak pocity prázdnoty dovedly do náruče víry a askeze. Kolik mormonů a veganů má asi „střední krize“ na svědomí?
Česko má svá specifika. Do revoluce zde totiž vládla brežněvovská generace – průměrný věk politbyra KSČ byl tak sedmdesát let – a podobně tomu bylo i na úřadech a v podnicích, kde si cestu nahoru musel člověk „vysedět“. S rokem 1989 náhle přišel zájem o mladé, kteří uměli jazyky, znali počítače a byli ochotni cestovat. „Dostala neopakovatelnou příležitost, ale musela zaplatit přeskočením celých životních etap,“ říká Michal Hrdlička o generaci lidí, kterým v době sametové revoluce bylo mezi dvaceti a pětatřiceti. „Vstoupila mnohem dříve do nejnáročnějších profesních pozic a psychologicky zahájila střední věk možná o deset let dříve, než by odpovídalo jejímu kalendářnímu věku. Tito lidé dnes ještě sice nejsou v důchodu, ale zkušenostmi by už na něj leckdy měli právo. Nyní se nacházejí uprostřed života a snaží se pochopit svou roli a další cíle. Jenže pro toto pochopení neexistuje žádná analogická zkušenost,“ dodává psychiatr. Muž se dere na vrchol a kolem čtyřicítky padesátky mu najednou dochází, že mu to, čeho dosáhl, nedává třeba přesně to, co očekával. „Chybí stimulace, cítí se v pasti. Nudí se. Chtěl by pokračovat jinak, ale ono to nejde,“ říká Hrdlička, který nedávno svou přednáškou o krizi středního věku udivil na schůzi psychiatrické společnosti kolegy. Mnoho z nich se totiž učilo ve škole, že střední věk je zlatý věk; kdepak by se v něm vzaly deprese a úzkosti!
Nejohroženější skupinou jsou prý umělci, vědci a manažeři. Zkrátka ti, jejichž povolání vyžaduje kreativitu a samostatnost. Jsou pod větším tlakem a více „žijí prací“ než ti, kteří dělají monotónní práci – úředníci, dělníci apod., kterých je ostatně většina a kteří jsou už dopředu smířeni a srozuměni s náplní své práce, když do ní nastupují. Nechápou tolik sami sebe na základě dosažených postů. Když „padne“, mohou jít, práci pustit z hlavy a věnovat se zájmům a rodině.
Krizi středního věku – to je i chvíle, kdy muž stane před zrcadlem, v němž vidí sám sebe v mládí, plného plánů a ideálů. Konfrontace může bolet: „Chtěl jsem být bankéřem... no, pracuju v bance, ale za přepážkou.“ Někteří reagují horečnou snahou po změně, „netvůrčí typy“ volí spíš jinou strategii: nasadí papuče, otevře lahváče, obrní se cynismem, oblíbenou reakcí českých mužů na jakýkoliv duševní problém. Krize středního věku je pro ně prvním krokem na hřbitov, i když do smrti zbývá ještě půlka života.
Prohloubila se krize středního věku s nástupem kapitalismu? Psychiatr Hrdlička míní, že ano – za socialismu se nikdo nemusel vzrušovat, jestli žije ten „správný život“, protože nebyla volba. Všichni od sousedů po kolegy v práci dělali to samé, kutili na chatě, jezdili do Bulharska, sháněli podpultovky. Naopak socioložka Jiřina Šiklová míní, že muži byli frustrovanější, protože jim režim znárodněním majetku odebral možnost být tím, kdo „se postará“ o rodinu, kdo dosáhne úspěchu ve své práci. Naopak ženy za socialismu získaly vzdělání a většina začala chodit do práce, což jejich postavení vůči mužům posílilo.
Nová žena jako medaile
Pro čtyřicátníka může být manželka už sexuálně málo přitažlivá. Navíc u čtyřicátnic sexuální touha někdy i stoupá, naopak u mužů klesá. Děti, které v 80 % případů rodinu „tmelí“, opouštějí domov. Ženy prožívají klimakterium, které jim často mění chování. To vše muže pudí k tomu najít si novou partnerku. Ale je to řešení? „Vždycky se pobavím, když v biografii nějakého známého muže najdu větu ,po rozvodu se znovu oženil‘. Mají to jako další medaile na hrudi, bod k dobru. Není tak pro ně neúspěch, že se rozvedli. Naopak se snaží vytvářet dojem, že ten rozvod je vlastně známka úspěchu,“ říká sociolog Ivan Vodochodský z Fakulty sociálních věd UK, jenž vyučuje tzv. mužská studia. Navíc muž po čtyřicítce, který se snaží chytit „druhou mízu“, často zjišťuje, že se novému partnerovi není schopen oddat se vším všudy, jako když mu bylo dvacet. Schopnost bezhlavě se zamilovat a odhodit kvůli tomu všechno z cesty totiž s věkem mizí.
Druhá životní etapa je proto pro muže výzvou, aby svou životní vášeň nespojoval tolik se sexuální potencí, jako to – byť podvědomě – činil většinou dosud. Jinak kupuje drahá auta, láká mladičké sekretářky, barví si šediny a provádí další pošetilosti. „Někteří čtyřicátníci se chtějí vyrovnat generaci svých synů, takže mají novou manželku stejně starou jako svou vlastní snachu. Nejsou ochotni smířit se s tím, že dorůstají do generaci dědečků. Nabízí se jim lákavější dráha nového tatínka nového malého dítěte,“ říká sociolog Vodochodský. Být dědečkem těmto mužům nepřipadá zrovna prestižní. Ale protože krize středního věku je tak mnohoznačná a u každého se projevuje jinak, existují i padesátníci, kteří jsou naopak frustrovaní z pravého opaku – vnoučat se už nemohou dočkat anebo jim vadí, že jim nemohou být dost často nablízku…
Americká novinářka Gail Sheehyová ve své knize Průvodce dospělostí z roku 1999 tvrdí, že ženy zvládají krizi středního věku lépe. „Ambicím mužů jako by došla pára. Když se jim rozpadla manželství, ztratili i život. Nevědí, co mají dělat. Jsou opravdu sami, šlapou vodu. Někteří se ze středního věku dostanou, jiní pravděpodobně ne,“ píše Sheehyová poznatky z diskusních skupin, jež k tématu pořádala. Američanky ve středním věku naopak začala přitahovat možnost být součástí mocenské struktury a dostat se v profesi do dalšího „levelu“. „Ženy se neženou zpátky do manželství tak zoufale jako muži. Považují za úlevu, že se jednou nemusejí o nikoho starat,“ píše Sheehyová.
Muži mají oproti ženám i tu nevýhodu, že se více ostýchají zajít k psychologovi. Nastupuje tedy sebeléčba, často tragická. Michal Hrdlička popisuje tři varianty: 1) psychickou nepohodu ignorovat a snažit se držet věci při starém, 2) obvinit z pocitu prázdnoty své okolí, následně opustit rodinu a změnit zaměstnání, aby se nakonec zjistilo, že v tom problém nebyl a 3) nabýt naopak pocit „za všechno můžu já“, což vede k depresím.
Z automobilky do útulku
Mnoha mužům by zřejmě pomohla znalost Jungovy psychoanalýzy, podle které je druhá polovina života doba, kdy se obracíme sami do sebe. Učíme se přijímat i své protikladné póly, odvrácenou stránku osobnosti a smířit se s ní. Vmládí je důležité vydobýt si místo na slunci a v tomto shonu člověk potlačuje vše nevědomé. Ve středním věku se však vnitřní tenze dostávají na povrch. Člověk znejistí a ztrácí rovnováhu. Podle Junga je to příležitost, jak se zaměřit na nový cíl. Stačí vzpomenout na film Americká krása o rodince, ve které je na první pohled štěstí na rozdávání. Hlavní hrdina, doposud zakřiknutý manžílek, dá ale ze dne na den vale svému prestižnímu zaměstnání a začne prodávat v mekáči, platonicky se zamiluje do kamarádky své dospívající dcery, kouří trávu a úspory utratí za skvělé auto. Psychiatr Hrdlička se zase během svého studijního pobytu v Rakousku setkal se čtyřicetiletým mužem, který odešel z čela pobočky automobilky, protože ztratil schopnost prožívat pozitivní emoce. „Z firmy odešel na vrcholu úspěchu. A začal s tím, co chtěl dělat kdysi, ale nenašel k tomu tehdy odvahu. Teď to pro něj znamenalo nový životní smysl – stal se vedoucím útulku pro opuštěná zvířata. Pracoval s týmem mladých, nadšených lidí, kteří nestáli o žádnou kariéru,“ vypráví Hrdlička.
Ženy prožívají těžké časy, zpravidla když děti opouštějí „hnízdo“. Muži to tolik neprožívají, víc je sebere, když odcházejí do důchodu Ale tehdy, po pětapadesátce, už ženy mají své horké chvilky za sebou, krizi zažehnaly a jsou ony těmi silnějšími. V té době se leckdy tradiční mužské a ženské role přímo obracejí. Podle Junga v sobě totiž každý nosí tzv. mužský a ženský princip. Muž by si měl v druhé polovině svého života uvědomit, že citlivost, laskavost, starostlivost, tedy věci, které ho přitahují na ženách, nosí i sám v sobě. Některé ženy, kterým s rostoucím věkem přibylo na sebevědomí, mohou i přebrat vedoucí roli v páru. Gail Sheehyová píše, že nejšťastnější muž je ten, který přestává vynakládat energii na soutěživost a sexuální dobývání, a namísto toho se věnuje hledání citové intimity, důvěry, přátelství a společenství s druhými. „Stává se z něj lidská bytost, ale on o tom neví,“ píše Sheehyová. „Myslí si, že prohrává. Problém kapitalistického životního stylu je, že to mužům nikdo neřekne.“
Dobrá zpráva na závěr: po pětapadesátce se muž z krize oklepává a po sedmdesátce se mu někdy vrací bezstarostnost teenagera!
***
Jak krizi předejít
Petr Kadlec (48) vypadá prostě spokojeně. Vysoký opálený muž, který rád cestuje s fotoaparátem po světě, patří k těm, co to po roce ’89 vzali pěkně od podlahy. Bylo mu třicet, když založil firmu, která dodává automatické hasicí systémy. Zatímco ale podnik vzkvétal, Petr Kadlec si uvědomil, že ho práce úplně nenaplňuje. „Byl jsem sice vždycky technický typ, na druhou stranu jsem v sobě cítil určitou kreativitu,“ říká tichým hlasem muž, jemuž na rtech stále hraje mírný úsměv. Takže své podnikání rozšířil o něco dost vzdáleného strojírenství – začal dělat kabelky. Líbilo se mu, co se dá udělat z pěkného kusu kůže. „Po pěti letech jsem to ale musel bohužel zavřít, přišla konkurence v podobě levných koženkových výrobků.“ V té době se také rozvedl a nastalo pětileté období, kdy žil sám. „Možná právě tím jsem se krizi středního věku vyhnul.“ Začal se věnovat fotografování, chodil hodně do společnosti, svobody si užíval. „Trvalo ale dlouho, než jsem se přestal odsuzovat za to, že moje manželství skončilo. Připadalo mi, že jsem selhal.“ Nesnažil se svým pocitům ani nijak uniknout, protože útěkáře nemá rád. Jak říká, v životě se taky snaží vyhýbat věčným stěžovatelům. Po čase si našel přítelkyni a srovnal si v hlavě, co je důležité a co ne. Pořád dost cestuje, v Indii třeba pobýval šest měsíců, ale řízení firmy ho dodnes uspokojuje, hlavně kvůli dobrému týmu kolegů. Závěrem říká: „Snažím se to vidět tak, že vždy může být hůř. Já se dokonce těším, až budu mít ten nadhled sedmdesátiletého dědka!“ Foto LN - Petr Kubín
Pomohla kineziologie
Rudolf Potočný (43) je urostlý chlapík v červeném tričku, samý úsměv od ucha k uchu a je vidět, že rád poklábosí. Před pár lety ale nechodil zrovna s písní na rtech: rozvedl se a odstěhoval od rodiny, připadal si unavený z věčné honby za výdělkem. „Občas jsem se budil s pocitem, že by bylo lepší vpálit si kulku do hlavy.“ Vyučil se, jak on říká Dr. Voštěpem, tedy dřevorubcem, ale soudě dle výčtu povolání je to muž tisíce řemesel. Oženil se ve třiadvaceti s o rok mladší ženou, která už měla dítě z předchozího vztahu. Rok po svatbě se jim narodila dcerka a Rudolf začal všechny peníze dávat do rekonstrukce půdní vestavby. „Byl jsem spokojený. I v práci se mi dařilo.“ Jediné, co ho mrzelo, bylo, že manželka nesdílela jeho zájmy, jako byla jízda na koni, potápění či volejbal. Jenže když byt dostavěl, přiznala se mu, že má jiného. „Bylo mi osmatřicet, a najednou bylo vše pryč. Žena mi svůj paralelní vztah vysvětlila tím, že je to jako jíst každý den stejnou polévku, že se nedá vydržet ten stereotyp.“ Krize ho dovedla za kinezioložkou (obdoba psychoterapie formou alternativní medicíny), což ho prý dostalo ze „sebezničujících stavů“. Rozhodoval se, co dál, a přišel na to, že ho baví dělat zahrady. „Chodil jsem se radit i ke kartářce, změnilo se mi myšlení. Přestal jsem se honit za penězi a myslím, že s novou partnerkou ještě moje chvíle přijde,“ usmívá se. „I když vím, že v našem věku už jsou obě strany – žena i muž – nějak postiženy minulostí. Někdo kouká na majetek, někdo na děti, někdo chce mít jen tu spřízněnou duši.“ On prý už nic nepotřebuje. „Jen aby mi nebyla zima, nepršelo na mě a měl jsem čisté oblečení.“ Je mu dnes opravdu tak dobře? „Jasně. A věk pro mě už nehraje roli. Vím, že můžu ještě hodně udělat. Dokonce si i splnit sen jet do Kanady, do lesů!“ Foto LN - Pavel Wellner
Mužská menopauza
Britský evoluční psycholog Satoši Kanazawa při zkoumání spojitosti mezi hladinou testosteronu u mužů a jejich pracovní výkonností přišel na to, že u 186 ženatých vědců byl průměrný věk vrcholného pracovního nasazení 34 roků, naproti tomu svobodní či rozvedení vědci dosahovali vrcholu až ve 40 letech. Psycholog tvrdí, že hladina testosteronu (hormonu, který ovlivňuje soutěživost a agresivitu) u mužů klesá po uzavření manželství a narození dětí. Po rozvodu ale zase stoupá, a to pak souvisí s novým zájmem o ženy. S poklesem testosteronu někdy přichází „mužská menopauza“. Mnoho mužů na Západě proto experimentuje s testosteronovou léčbou, která je obdobou toho, když ženám gynekologové ke snazšímu překonání klimakteria předepisují naopak ženský hormon estrogen. Mužskou menopauzu provází únava, deprese, až u 80 % mužů dochází ke snížení erekce. Podle francouzského institutu Insert mají muži nad 40 let až o 70 % menší šanci, že oplodní ženu, než muži do 30 let. Podávání testosteronu má pozitivní efekt v oblasti sexuální výkonnosti, ale i v prevenci psychických poruch, poruch paměti, soustředění, nespavosti, úbytku svalové hmoty nebo bolesti v kostech. Bohužel terapie má i svá rizika: časopis Newsweek před časem varoval před zástavami srdce, mrtvicí a problémy s prostatou. Fyzické projevy * Klesá produkce testosteronu * Kůže ztrácí pružnost, řídnou a padají vlasy * Zmenšuje se pružnost kloubů a páteřních plotének, které se ztenčují * Potíže s hemoroidy * Zhoršuje se zrak * Přibývají problémy s prostatou * Začíná se rychleji ukládat tuk, zejména na břiše
Druhý dech
Až do magické čtyřicítky se staral hlavně o sebe. „Na prvním místě stála práce, potom řecko-římský zápas, kterému jsem se věnoval 25 let, následovalo rybaření a až na konci byla rodina,“ říká Zdeněk Helešic (54) z Rohatce u Hodonína. Když ale jeho dva synové opustili rodné hnízdo, řekl si „Proč to dělám? Co z toho mám?“ a se zápasem sekl. S ženou koupili chatu a všechno se změnilo. „Začal jsem tu chatu předělávat, manželka začala plavat, chodit do fitka, prostě sportovat, že jsem se nestačil divit. Ptám se jí: ,Mamko, ty máš chlapa?‘ Viděl jsem svého pětapadesátiletého kamaráda, který si našel o 15 let mladší přítelkyni, a překvapilo mě, jak se bez ostychu zamilovaně líbali a chytali za ruce. Mně se to hrozně líbilo, začal jsem se víc věnovat manželce a jako by to mezi námi začalo znovu!“ usmívá se. Navíc dal po třiceti letech vale práci v zemědělském družstvu a začal pendlovat mezi Slovenskem a Moravou jako zástupce firmy prodávající vinařům stroje. „Jsem věčně na cestách, ale baví mě to. Nedávno jsme chtěli prodat kombajn, ale ve firmě nebyl nikdo, kdo by ho uměl řídit a předvést zákazníkům. Tak jsem se to prostě za dva dny naučil. Mám mladého šéfa, který umí poradit a je ochoten naslouchat i starším,“ říká Zdeněk Helešic. Dnes je spokojenější než kdy jindy. „Manželka se naučila po letech pít červené víno, jezdíme pořád někam na kole a chytlo mě lyžování…“ Foto LN - Michal Novotný
O autorovi| LINDA KHOLOVÁ redaktorka Pátku linda.kholova@lidovky.cz
