Na tomto světě je třeba být lhostejným. Jenom lhostejní lidé se dovedou jemně dívat na věci, být spravedliví a pracovat - samozřejmě to platí o lidech inteligentních a ušlechtilých; sobci a tupci jsou i bez toho lhostejní. Tato slova A. P. Čechova charakterizují přesně jednu podstatnou rovinu jeho díla i inscenaci jeho dramatického textu Strýček Váňa v plzeňském Divadle J. K. Tyla.
Režie obrací pozornost k věcem svrchovaně lidským Režisér Jan Burian nic nevnáší zvenku, nic nepřidává, neposouvá, neproměňuje jinými scénickými prvky. Čte pozorně Čechovův dialog (s citlivými a logicky motivovanými škrty) vlastně jako zásadní instrukci, jak porozumět situacím a postavám. Na scéně do hloubky členěné a Karlem Glogrem vskutku zabydlené mobiliářem všeho druhu - od postelí v pozadí až po houpačku v popředí - tak vzniká prostor pro každodenní lidské bytí. V něm buduje Burian složité jemné předivo nostalgie, melancholie, hořkosti, trpkosti, humoru a lásky, která je v této inscenaci stále přítomnou životní silou plnou naděje i beznaděje.
Tímto předivem nejrůznějších životních poloh si inscenace otevírá cestu k nenásilné, leč působivé divadelní podobě situací a postav. Předvádí každou situaci jako soubor přirozeného chování, které má díky tomu i přirozenou schopnost být při vší protikladnosti, komplikovanosti spojení racionálních a iracionálních prvků srozumitelným. Není to srozumitelnost zjednodušené přímočarosti nebo interpretace vnucující agresivně své pojetí. Není to ani pravděpodobná až popisná iluze, jež napodobuje vnější stránky skutečnosti. Je to uchopení té Čechovovy „lhostejnosti“ jako zážitku života, jejž Burian organickým propojením slov dialogu a mimoslovního jednání buduje jako ryze divadelní sdělení.
Vzbuzuje a provokuje tím tu niternou zážitkovou sféru jako společné srozumění jeviště a hlediště, jež je klíčovým smyslem představení. Místa výrazné a sugestivní divadelní účinnosti - jako je třeba „dámský večírek“ Sofie a Jeleny - potvrzují divadelní kvalitu tohoto scénování. Toto inscenační pojetí se neobejde bez herectví, které utváří postavy jako sdělení závažných okamžiků, v nichž prožívají bolestnost svých dosavadních životů, chtějí je nějak proměnit: plachý, cudný a neprůbojný Vojnickij - strýček Váňa - Antonína Procházky, prostá, skromná, pracovitá Sofie Štěpánky Křesťanové otevřeně, přímočaře a přitom jemně uplatňující své životní hodnoty, pevný a v čemsi až k bezmocnosti zlhostejnělý Astrov, jenž se se samozřejmostí až bravurní upíjí k smrti, což Martin Stránský sděluje s mimořádnou hereckou přitažlivostí a osobitostí. I Serebrajkov Pavla Pavlovského, vyzařující elegancí i chováním mužnou sílu, ale přitom směšný a protivný urputnými gesty, jimiž chce prosadit sebestředně jenom sebe - všichni prožívají v této inscenaci intenzivně příležitost změnit svůj život, splnit své sny a touhy, dosáhnout štěstí. Nic z toho se nestane, jen poznají nepřekročitelné hranice svých schopností a možností, s nemilosrdnou věcností vystřízliví, aby v tomto procesu byli současně tragičtí i komičtí.
Čechovova dramata byla mnohokrát vykládána z různých hledisek; zejména v poslední době se tak dělo ve velké míře a razantně. Tato inscenace žádný takový výklad jako jedinečnou výpověď nevyslovuje, nabízí vhled do nitra životů obracejíc plnou pozornost k věcem svrchovaně a samozřejmě lidským. Soustředěná pozornost plného hlediště velkého plzeňského divadla při repríze svědčí o tom, že je to nabídka přitažlivá, která prokazuje sílu tradiční činohry jako umění dramatického v éře divadla postdramatického.
HODNOCENÍ LN ***** A. P. Čechov: Strýček Váňa
Překlad: Leoš Suchařípa Režie: Jan Burian Dramaturgie: Marie Caltová Hudba: Petr Malásek Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra 15. 12. 2007 psáno z reprízy 18. 1. 2008
