* LN Existuje nějaké odborné vymezení českého undergroundu 70. a 80. let?
Tématu se odborně věnovala řada lidí, nejvíce ovšem z literárně-historického hlediska. Mravenčí práci vykonal Martin Machovec, který připravil k vydání řadu původně samizdatových textů. V jeho podání je underground spojen s okruhem kolem hudební skupiny The Plastic People of the Universe. Vnímá ho ovšem jako součást širšího proudu, pro jehož označení používá velmi volně slovo „podzemí“, do něhož řadí také řadu dalších okruhů, zejména autory publikující na počátku 50. let v ineditní edici Půlnoc či autory, kteří začínali publikovat v 80. letech například v Revolver Revui. Literárním undergroundem se také podrobně zabýval Martin Pilař, který tento termín používá již pro celé období komunistického režimu. Ovšem zásadní formativní význam dodnes hraje především pojetí Ivana Martina Jirouse. V roce 1975 napsal proslulou Zprávu o třetím českém hudebním obrození, kde underground vymezil jako výlučné hnutí, které odmítá jakékoliv kontakty s establishmentem, naopak se snaží o jeho destrukci a vytváří vlastní „druhou kulturu“. Je to paradox, neboť se samozřejmě nejedná o historický výklad. Jeho text má spíše podobu zakládajícího manifestu s výrazně apologetickými rysy.
* LN Kde hledat kořeny toho fenoménu? V nonkonformní mládeži 50. let (Bondy), nebo ještě hlouběji?
Literární historik Martin Putna šel v jedné ze svých studií až do antiky ke kynikům... Kořenů a vlivů je samozřejmě celá řada. V literární tvorbě je možné inspiraci hledat v umělecké avantgardě, tvorbě členů Skupiny 42 či zmíněném okruhu okolo edice Půlnoc, kde působil Egon Bondy, který spojuje 50. a 70. léta. Velký vliv sehráli „osamělí“ tvůrci, především Ladislav Klíma. Výtvarné happeningy a performance 60. let, včetně aktivit Milana Knížáka. Zásadní roli ovšem hrála rocková hudba, tvorba skupin Velvet Underground, The Fugs či Franka Zappy.
* LN Existují styčné body mezi undergroundem a „vlasatci“, proti kterým režim bojoval v 60. letech?
Určitě, byť termín „vlasatci“ najdeme spíše v dobové oficiální propagandě a úřední dokumentaci v souvislosti s kampaní proti „vlasatcům a jejich společnicím“. V druhé polovině roku 1966 bylo Veřejnou bezpečností evidováno takřka 4000 osob, z nichž značná část byla násilně ostříhána. Společně s Filipem Pospíšilem jsme o této kampani napsali knihu, která vyjde za několik týdnů. Nejde jen o vnější rysy, jako byly dlouhé vlasy, ale i o podobný životní styl. V roce 1966 se však nikdo nepokusil o vytvoření pevnějšího a výlučného hnutí, jako to v další dekádě udělal Ivan Martin Jirous. I když určitou výjimkou byl Milan Knížák, který tehdy napsal Provolání k dlouhovlasatým. Ale jeho teze byly velmi obecné, nejednalo se o program nového hnutí. Souviselo to také s tím, že o deset let bylo lidí, které by mohl Jirous oslovit, nepoměrně více. Navíc měli za sebou prožitek uvolnění z konce 60. let a nástupu „normalizace“.
* LN Existovaly odlišnosti v postupu státní moci mezi jednotlivými zeměmi sovětského bloku?
Situace se lišila jen částečně – například v Polsku nebo NDR se obdobná masivní a celostátní kampaň proti „vlasatcům“ v druhé polovině 60. let nevedla. Ale základní zaměření bylo stejné. Na počátku zmíněné kampaně si ostatně vedení ministerstva vnitra nechalo přeložit článek z moskevského časopisu Milice, v němž byla popsána kampaň proti chuligánům v Sovětském svazu.
* LN Není celý underground jen v každé společnosti běžnou revoltou mladých nonkonformistů a jejich subkultur proti měšťákům či jak se dnes politicky korektně opisuje „většinové společnosti“?
Samozřejmě také, ale český underground je pozoruhodný uměleckým dědictvím a určitým mýtem, který po sobě zanechal.
