Za objev roku 2009 označil časopis Science nález Ardi - dosud nejzachovalejší kostry předka člověka staré 4,4 milionu let, která nás spojuje s posledním společným předkem člověka a lidoopů.
Tým amerického paleoantropologa Tima Whitea z Kalifornské univerzity v Berkeley na tomto objevu pracoval už od 90. let minulého století. V roce 1992 našli vědci v Etiopii v Afarské proláklině v oblasti Aramis zbytky zubů, čelisti a dalších částí těla dosud neznámého hominida. O dva roky později zveřejnili jejich analýzu. Nový druh nejprve pojmenovali Australopithecus ramidus, v roce 1995 ho ale překlasifikovali jako nový rod: Ardipithecus ramidus.
Pak se zdánlivě dlouho nic nedělo. Nicméně do roku 1997 Whiteův tým postupně odkrýval další části relativně zachovalé kostry včetně pánve a částí horních i dolních končetin. Kromě toho našel drobnější pozůstatky dalších 35 jedinců.
Teprve loni 1. října vědci představili nejzachovalejší kostru veřejnosti. Podle rodového jména jí dali přezdívku Ardi. Časopis Science jí ve speciálním vydání věnoval titulní stranu a jedenáct studií.
Z článků vyplývá, že naše „prababička“ byla moderním lidem podobná víc, než jsme si dosud mysleli: chodila po dvou, i když občas si vypomáhala opíráním o přední končetiny. Její paže byly méně uzpůsobené pro šplhání po stromech než u šimpanzů a ve srovnání s nimi měla také mnohem menší špičáky. Velikost mozkovny měla se šimpanzem srovnatelnou.
Les, nebo savana?
Až s odstupem sedmi měsíců otiskl tentýž časopis dva články, které se zmíněnými studiemi polemizují.
První z nich se zabývá otázkou, v jakém prostředí Ardi žila. White s kolegy provedli analýzu půdy a tisíců zkamenělých rostlin, drobných bezobratlých živočichů i obratlovců včetně hlodavců, ptáků nebo antilop z dané oblasti. Došli k závěru, že Ardi obývala převážně lesy či lesostepi.
Tento objev byl do jisté míry překvapivý, protože naboural tzv. savanovou teorii. Podle ní lidé začali chodit po dvou, protože se měnilo jejich životní prostředí a místo lesů začali žít v otevřeném prostředí, kde pro ně byla chůze „po zadních“ efektivnější než pohyb po čtyřech.
Nicméně tým geologů vedených Thurem Cerlingem z Univerzity v Utahu přišel nyní s vlastními závěry. Z nich vyplývá, že Ardi přece jen obývala spíše otevřená prostranství. „Nechceme hodnotit platnost savanové hypotézy, ale naše zjištění ji spíš podporují, než vyvracejí,“ píše Cerling.
„Je to takový přístup chytré horákyně, protože dnes už je savanová hypotéza víceméně překonaná -víme, že záleží i na dalších věcech, třeba zda v dané oblasti byly rozdíly v ročních obdobích a jak se podle toho měnila vegetace,“ komentuje kritický ohlas evoluční antropolog Václav Vančata.
Cerling se s kolegy zaměřil jen na molekulární analýzy. Studovali tzv. fytolity, drobná zrnka křemíku, která vznikají v rostlinách a lze je vystopovat i v jejich fosiliích. Vedle toho se zaměřili na dva druhy uhlíku, podle kterých lze zjistit, jaké rostliny tam kdysi převládaly.
U vegetace totiž existují dva typy fotosyntézy. Rostliny s jednodušší fotosyntézou se označují C3, ty se složitější variantou C4. Jejich poměr lze zpětně vystopovat. Z rozborů vyplynulo, že v dané oblasti bylo 40 až 60 procent rostlin typu C4. Ty ovšem potřebují více světla, takže podle Cerlinga nemohly růst v souvislém lese. White ovšem ve své odpovědi, zveřejněné ve stejném čísle časopisu Science, upozorňuje, že není les jako les a v řidším porostu rostliny typu C4 růst mohly.
Dalším Cerlingovým argumentem je nález řady drobných savců, především hlodavců, typických pro stepi a savany. Podle Whitea je ovšem do lesů mohli zanést dravci coby svoji kořist.
„Přikláním se spíš na stranu Whitea, nicméně Cerlingova analýza je solidně vypracovaná a poukazuje na to, že autoři původní studie některé věci opomenuli nebo nedotáhli do konce,“ říká k výměně názorů Václav Vančata, který už delší dobu zastává názor, že celá kauza Ardi byla mediálně poněkud přifouknutá a analýzy s ní související mají řadu slabin.
Univerzita v Utahu při této příležitosti vydala tiskovou zprávu. Upozorňuje v ní, že Cerlingův tým poslal připomínky do Science už loni v listopadu, jen pár týdnů po zveřejnění studií. Bez ohledu na to byla Ardi ve druhém kole mediálního humbuku na konci roku vyhlášena objevem roku 2009 a kritické ohlasy se na stránkách časopisu objevily až s více než půlročním zpožděním. Navíc v době, kdy je Cerling s kolegy pracovně v Keni a není k dispozici pro případné rozhovory s novináři.
„Nemůžu vyloučit, že to editoři udělali schválně. Každopádně měli kritiku určitě zveřejnit dřív, aby byla diskuse kontinuální. Teď už uplynula dlouhá doba, přišly další objevy a tento článek určitě nevzbudí takový ohlas, jako kdyby se objevil krátce po oznámení objevu,“ říká Václav Vančata.
Pochybné výtky Vědecká hodnota druhého kritického ohlasu je bohužel spornější. Američan Esteban Sarmiento z Nadace pro lidskou evoluci v East Brunswicku v New Jersey v něm zpochybňuje tvrzení autorů, že je Ardi dosud chybějícím článkem mezi posledním předkem člověka a lidoopů a australopitéků. Sám ji na vývojovém stromu řadí blíž, ještě do doby, než se člověk a lidoopi oddělili.
„Tento článek je s prominutím blábol a nechápu, že ho v Science vůbec otiskli. Mám dojem, že v něm jde jen o získání bodů za publikaci v prestižním časopise. Vychází z nepodložených argumentů a White ho ve své odpovědi po zásluze setřel,“ říká Václav Vančata. Sarmiento například tvrdí, že podle geneticko-molekulárních analýz dnešních lidí a lidoopů se jejich vývojové větve oddělily před třemi až pěti miliony let, takže by se Ardi do tohoto období vešla.
„To ale není pravda, většina genetiků se dnes shoduje, že k tomu došlo v rozpětí mezi pěti až osmi miliony let, nejpravděpodobnější je období mezi šesti a sedmi miliony let,“ upozorňuje docent Vančata. Ardi je ovšem o několik milionů let mladší.
„Analýza zubů a čelistí byla zveřejněna už před 16 lety, viděla ji řada odborníků a nikdy mezi nimi nevznikly pochyby o tom, že patří hominidovi, tedy vývojové větvi, která vedla k lidem, ale k lidoopům už nikoliv,“ podotýká Václav Vančata. Tlustá trpaslice Český odborník přitom už loni krátce po zveřejnění nálezu ve svém blogu na serveru Lidovky.cz upozorňoval na závažnější nedostatky studií Whitea a spol. Výšku Ardi například spočítali na 120 centimetrů, aniž by znali délku pažních a stehenních kostí, které se bohužel nedochovaly. Zároveň tvrdí, že vážila 50 kilogramů, takže by podle tzv. mass body indexu musela být při dané výšce značně otylá. Tyto výpočty byly podle Vančaty zfušované - sám podle dostupných dat odhadl výšku Ardi na 127 cm a její hmotnost na maximálně 38 kilogramů. „Rekonstrukce páteře na základě jednoho obratle, navíc ne bederního, je spíše čirá fantazie. Podívámeli se na publikované obrázky, pak jasně vidíme, že bederní páteř má šest obratlů a je delší než páteř hrudní i krční. Vychází tak evidentní zrůda s,žirafími‘ bedry, malinkatým hrudníčkem a rukama až pod kolena,“ píše dál Václav Vančata.
Dále zpochybňuje také pohlaví Ardi, určené podle velikosti jediného zubu. Sami autoři studie přitom přiznávají, že velikost zubů je u obou pohlaví tohoto druhu velice podobná.
„Zkrátka se domnívám, že studie zveřejněné v Science, přestože měly kolem stovky stran, neobsáhly tuto složitou problematiku v plné šíři,“ říká docent Vančata. Navzdory 16 letům bádání podle něj autoři řadu věcí zveřejnili předčasně, před dokončením důležitých analýz a řádným ověřením výsledků.
Nyní doufá, že autoři objevu budou pokračovat ve výzkumech a zpřesňování svých zjištění. Mnohé by mohla objasnit například rekonstrukce skutečné podoby kostí končetin pomocí počítačové tomografie.
***
JAK VYPADALA PRABABIČKA ARDI?
Poměrně zachovalé části kostry staré 4,4 milionu let našli paleontologové v Afarské proláklině v Etiopii v oblasti Aramis
Afarská proláklina
Časopis Science vloni zveřejnil nález našeho předka druhu Ardipithecus ramidus. Nyní někteří vědci zpochybňují, jak přesně „prababička“ vypadala a kde žila. Místo lesů možná obývala savanu a délka její páteře i končetin se mohla od této zveřejněné rekonstrukce lišit.
