Při letmém průjezdu Velkou Británií jsem zjistil, že lékaři jsou znepokojeni směrnicí Evropské unie, podle níž nikdo nesmí pracovat více, než je zdrávo, konkrétně 48 hodin týdně. To je problém pro začínající lékaře, tradičně sloužící dlouhé směny, aby se naučili správně obsluhovat poněkud komplikovaný systém lidského organismu, hrozící přerůst v ještě větší problém pro veškeré obyvatelstvo, až se tito lékaři rozechvěle chopí skalpelů. Matně si vzpomínám na podobné obavy lékařské obce i u nás, nejsem ovšem nemocen dostatečně často, abych věděl, zda a jak byly vyřešeny.
Moje laboratoř už nejspíš také pracuje povětšinou nezákonně. Výzkumný tým, kde se to po 48 hodinách práce týdně, tedy někdy ve čtvrtek, zabalí a jde se domů, si lze představit jen stěží. Nejspíš proto, že se takový tým na světě ani nevyskytuje, alespoň ne mezi těmi úspěšnými. Sedmdesátihodinový pracovní týden je ve vědě takovou samozřejmostí, že si ho člověk všimne teprve tehdy, když se mu ho někdo snaží zakázat.
Bez workaholické sekce naší společnosti bychom už dávno směřovali ke šťastné společnosti průměru, v níž občané povinně si užívající opravdu hodně volného času poslouchají špatně sehrané filharmonie, chodí na zápasy věčně prohrávajících sportovců, čtou pokleslou literaturu, dívají se na béčkové filmy a nakonec skončí na operačním sále rovněž s chirurgickým B-týmem.
Na zemi dnes žije údajně více vědců, než kolik jich zemřelo za celou předchozí historii lidstva. Přesto je stále ještě možné sledovat pokrok alespoň ve vlastním oboru a znát se s jeho hlavními představiteli. V obrovském davu se člověk neztratí proto, že zhruba 80 procent nejdůležitějších výsledků vzniká v laboratořích 20 procent nejlepších vědců, takže většinu kolegů lze beztrestně ignorovat. Méně příjemnou stranou této zákonitosti je 80procentní šance, že člověk skončí ve špatné společnosti, mezi kolegy, na něž zbylo jen 20 procent nových výsledků a stejně tolik peněz na další výzkumy.
Jde o tzv. Paretovo pravidlo 20-80, zhruba popisující všeobecnou nerovnoměrnost ve výkonech, schopnostech, vlivu i majetcích našich bližních. V překvapivě široké škále aktivit, zejména těch alespoň částečně tvůrčích, jako je věda, obchod či podnikání, se o zhruba čtyři pětiny celkového výkonu kolektivu zaslouží nejproduktivnější pětina jeho členů.
Evropa nyní zkouší novou politiku sociálního smíru a blahobytu, jež občanům zakazuje pracovat v míře větší než malé. Uvidíme, kolik míst v celoplanetárních horních 20 procentech, rozhodujících o 80 procentech všeho důležitého, se s touto strategií podaří Evropanům obsadit. Pokud by se směrnice 2003/88/EC uplatnila rigorózně a poctivě i mezi vědci, není pochyb o tom, že s vědou by se v Evropě prakticky skončilo. Tato apokalyptická vize je naštěstí jen hypotetická - je deset hodin večer a okna našich laboratoří září do noci, jak se v nich naši ilegálové snaží držet krok se světovou špičkou biologického výzkumu.
NEPŘEHLÉDNĚTE Příloha Věda&Výzkum o rozsahu čtyř tiskových stran vychází v Lidových novinách každé úterý.
Tým, kde pracují jen 48 hodin týdně, se na světě nevyskytuje, alespoň ne mezi těmi úspěšnými
O autorovi| VOJTĚCH NOVOTNÝ, Autor pracuje v Entomologickém ústavu AV ČR, přednáší na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity. Na Papui-Nové Guineji založil a vede výzkumnou stanici.
