LEKCE ZE ŽIVOTA
Pohyb byl vždycky součástí mého života. Nejdřív jsem dělala gymnastiku, v sedmnácti jsem ale po pádu z bradel měla těžký úraz páteře a se sportovní kariérou byl konec. Nové vyžití a možnosti jsem našla v tanci. Přivedla mě k němu profesorka na taneční průpravu paní Látalová.
Smrt otce byl pro mě životní zvrat. Byla jsem z nekomunistické rodiny, a tak jsem se po maturitě nedostala na vysokou. Nastoupila jsem do cestovní kanceláře a později se mi podařilo dostat se na dálkové studium cestovního ruchu na VŠE v Praze. Tanec jsem měla jako koníčka. Ale práce ani studium mě neuspokojovaly. A pak nastal životní zvrat. Můj otec, expert na tropické dřeviny, tragicky zemřel v Mosambiku. Řekla jsem si, že nesmím plýtvat životem a musím dělat to, co mě skutečně naplňuje. Přihlásila jsem se na taneční katedru AMU, prošla talentovkami i teorií a byla přijata na taneční vědu. To byla moje životní výhra.
Zužitkovala jsem vše, čím jsem prošla. Jazyky, praxe v cestovním ruchu i studium mi daly do života hrozně moc. Studentská léta jsem si prodloužila ročním stipendiem v Paříži v roce 1990. Tam jsem teprve získala přehled, co se děje na světové taneční scéně.
Kdybych věděla, do čeho jdu, tak to asi nikdy neudělám. Chtěla jsem, aby Praha měla možnost zažít to nejlepší ze světové scény, a už v Paříži jsem začala pracovat na festivalu Tanec Praha. Tehdy mě jako studentku oslovilo Pražské kulturní středisko, abych jim jako tisková mluvčí pomohla pořádat festival v roce 1990. Jenže tahle socialistická agentura rok nato zanikla, a tak jsem následující ročník organizovala už sama. O pět let později jsem založila Českou taneční platformu a divadlo Ponec bylo jejím logickým vyústěním.
Revoluční láska. S Františkem Kreuzmannem jsme byli taková typická revoluční láska, 17. listopadu 89 jsme spolu hlídali bránu Realistického divadla. Listopadové události nás sblížily a v roce 1991, na závěr mojí stáže ve Francii, jsme se vzali. Bylo to nádherných pět let života, během nichž jsme si užívali svobody, objevovali umění, jezdili po festivalech, putovali tisíce kilometrů po Evropě, spali v autě, jedli paštiky... Náš vztah převálcovala práce. Festival mi sebral strašně moc energie a času, všechno jsem chystala prakticky sama, jen s několika málo kolegy. Proto bylo strašně těžké věnovat se také manželovi, který potřebuje svou péči. Náš rozchod byl pro mě docela krutý, protože František mi řekl, že nemůže žít s osobou, která dává práci přednost před vztahem. Kamarádi říkají, že jsem workoholik, a když něco dělám, jedu opravdu naplno, což je sice ve prospěch věci, ale v soukromí to má velmi negativní dopady. Druhé manželství bylo pro mě těžkým vystřízlivěním. Bylo mi pětatřicet a říkala si, že je nejvyšší čas mít děti. Poněkud jsem přecenila krátkodobý vztah, velmi rychle propadla okouzlení, vdala se a krátce po svatbě otěhotněla. A hned rok nato jsem měla druhé dítě. Pak následovalo rychlé vystřízlivění, partner selhal. Nebyl schopen udržet moje tempo, ale z jeho strany tam bylo i osobní selhání. Přestal pracovat a celou tíhu druhého těhotenství jsem nesla sama. Bylo to strašně těžké. Nakonec mi připadalo nejjednodušší se rozvést, což mi trvalo další dva roky.
Musela jsem uživit dvě děti, dělat dvě práce. Bez chůvy bych to nedokázala. Bylo to asi nejtěžší období mého života, ale také mi hodně dalo. Nemáte sice na to, abyste se starali o šperky, módu, společnost, ale zajímáte se o základní životní hodnoty, které se dají udržet i při relativně málo penězích. A tyto hodnoty pak předáváte dětem. Práce mi pomáhala překonat osobní nezdar. V té době jsem vyhrála veřejnou soutěž na kulturní využití Ponce. Projekt jsem obhajovala, když starší Báře byly dva měsíce. A peníze na rekonstrukci divadla jsem sháněla během druhého těhotenství. Podepsala jsem smlouvu na 25 let, rozváděla se a věděla jsem, že mám tři roky na dostavbu. Vůle to udělat mi pomáhala překonávat selhání v soukromí. Neměla jsem čas se v tom babrat a přemýšlet, proč se to všechno stalo.
Povodně. Bydlím v Karlíně a v době, kdy jsem se čerstvě rozvedla a budovala Ponec, se náš dům octl tři metry pod vodou. Ukázalo se, jak mám skvělé přátele a rodinu. Nejdříve mi pomohla rodina chůvy, pak jsem bydlela u příbuzných v Malešicích a na Šumavě u sestry, tahala jsem tří- a čtyřleté děti světem jako kočka koťata. Vůbec nechápu, jak jsem to dokázala. Jela jsem z podstaty. To byla poslední kapka, která mě vyléčila z toho, že práce je všechno. Pochopila jsem, že přišel čas začít se pořádně věnovat dětem.
Začala jsem budovat tým spolupracovníků, který mi pomáhal a kterému jsem divadlo i festival v roce 2006 předala. Chtěla jsem se trochu vzdálit a začít se zabývat dlouhodobými projekty, jako je kulturní politika a koncepce podpory umění. Našla jsem si dva ředitele pro Ponec a festivaly. Po dvou letech však oba rezignovali, svou roli sehrál asi i syndrom vyhoření. Strašně moc investujete, mnohem víc než osm a půl hodiny denně, a ohodnocení je minimální. Bojujete s větrnými mlýny a nevrací se vám to. Byly obrovské problémy s magistrátními dotacemi. Tanec je pořád popelka. Pracovala jsem jako externí poradkyně na ministerstvu kultury a myslela si, že se mi podaří prosadit program podpory profesionálního tanečního umění. Možnost ovlivnit vývoj ale byla minimální. Tanec je u nás stále popelkou a není brán jako rovnocenný obor, který potřebuje podporu stejně jako ostatní druhy umění.
Hází nám klacky pod nohy. Vloni na podzim jsem se po dvou letech musela vrátit do vedení divadla i festivalů a právě buduji nový tým. Jsem nadšená a překvapená, jak velký je potenciál mladých lidí, kteří jsou ochotni pro kulturu něco udělat. Je to nová energie, která mě vrací do koloběhu. Nejvíc síly nám ale bere krátkozrakost komunální politiky. Je to boj mezi krátkodobým čtyřletým myšlením politiků a naší dlouhodobou vizí. Radní na Praze 3 to berou jako osobní boj. Ponec už třetím rokem nedostává od městské části žádné dotace, a přitom jsme jejich vizitkou, divadlo je známé po celém Česku.
