Trochu jako by zde promlouvala dávná dětská zkušenost - někteří učitelé podporují a postrkují do různých školních funkcí spíš ty uzavřenější děti, přičemž u nich vyzvedávají ty vlastnosti, které mohou být i pozitivní, ale ostatním dětem rozhodně nijak zvlášť neimponují: „On nezlobí, dobře se učí, neničí pomůcky, nepředbíhá a...“ A dětskému kolektivu, tomu „skutečnému“, neformálnímu a učiteli neovlivněnému, který si děti utvářejí samy, zatím vévodí úplně jiný týpek - většinou rošťák první kategorie, o hezkých pár stupňů dravější a divočejší než učiteli preferovaný „slušňák“.
Něco podobného se zřejmě odehrává i při našem rozhodování v dospělosti, například při nákupu: navenek sice oceňujeme značky, které jsou šetrné k životnímu prostředí, nevykořisťují pracovní sílu a mají dobrou pověst - ale do regálu sáhneme spíš po té, kterou zkrátka vnímáme jako lídra. Lze na to nahlížet různě, ale nejblíž pravdě bude to, že člověk raději volí řešení, které mu připadá pro něj nejvýhodnější - a že síla mu zkrátka i v dnešním světě garantuje víc než co jiného, protože síla rozhodovala každý spor už od pravěku.
Nemusí to být nutně negativní jev. Koneckonců i z těch dětských divochů často vyrostly zajímavé a pro svět přínosné osobnosti. Ale je dobré se nebát a žádat zodpovědný přístup i po tom silákovi. Není nic nepříjemnějšího než syčák, který šikanuje ostatní.
Týdeník Marketing & Media otiskl tento týden zajímavý materiál o tom, jaké finty používají reklamní agentury, aby u klientů prosadily své návrhy právě v té podobě, kterou samy považují za nejlepší. Jedna metoda mě zaujala, jmenuje se „Chyba, jež bije do očí“: na prezentovaném konceptu se objeví chyba, která je až neobhajitelná. Bývá také snadno odstranitelná. Výhodou je, že strhne pozornost a dá zapomenout na cokoli dalšího. Klient se má na čem vyřádit a ostatní projde.
Nějak mi to připomnělo dávnou praxi, kterou používali barrandovští tvůrci, když chtěli do filmu herce, který právě nebyl u „strany a vlády“ v kurzu. Například Dušan Klein kdysi líčil, jak „propašoval“ do Básníků Jiřinu Jiráskovou tím, že na přední místo obsazení napsal Pavla Landovského. Cenzoři skočili samozřejmě okamžitě po tomto jménu - a vzadu schovaná Jiřina Jirásková „prošla“.
Je to úsměvná historka, kdyby člověka lehce nemrazilo z toho, že i dnes jsou zřejmě podobné finty potřeba. Všechno na světě se mění - jenom lidi ne. Možná už od toho pravěku.
O autorovi| Jaroslav Krupka, editor LN
