PRAHA Snaha radního Richtera nechat známá pražská divadla napospas komerčnímu prostředí zaujala francouzskou tiskovou agenturu AFP. Je to pochopitelné - francouzská divadla patří k těm, která fungují na propracovaném dotačním systému a je těžké představit si, že by si ve Francii někdo dovolil něco podobného jako pražský magistrát, který chce divadla nechat napospas tržnímu prostředí.
Kromě toho scény, o které jde, patří k těm nejznámějším v někdejší západní Evropě, protože v 60. letech razily slávu českého divadla v zahraničí. Francie zná dobře jména jako Divadlo Na zábradlí, Činoherní klub a podobně, znala také dobře jméno Divadla Za branou a také při jeho druhém zániku se o tuto záležitost francouzský tisk živě zajímal. Otomaru Krejčovi před časem uspořádala hold slavná francouzská scéna Comédie francaise. Slavná pražská divadla, s nimiž magistrát zachází jako s ochotníky v Horní Lhotě (a ani ti by si to nezasloužili), mají v kontextu českého divadla výsadní postavení, byla to ona, která vždy udávala směr a v nich se také uváděly nové české hry od Havla přes Topola až po dnešní mladé autory. Pracovali v nich špičkoví režiséři a je skoro trapné, že by se vůbec měl před kulturní veřejností (o magistrátu ani nemluvě) jejich význam obhajovat. Agentura píše, že nejlepší pražská divadla by mohla zanedlouho zažít poslední opony. Rekapituluje také záměr magistrátu ponechat divadla veřejné služby v rukou trhu.
V textu se uvádí například stanovisko ředitelky Divadla Na zábradlí Doubravky Svobodové, která říká, že si nedokáže představit budoucnost divadla za takových okolností. „Neumím si představit, že naše divadlo pozbude svůj program, který spočívá v objevování nových autorů a inscenačních tendencí. Pokud by se tak stalo, nechci u toho být.“ Svobodová také tvrdí, že ředitelé dotčených divadel udělají vše, co bude v jejich silách, aby neblahý vývoj zvrátili. „Pokud se nám to nepodaří, obrátíme se o pomoc k Václavu Havlovi, aby se svou autoritou zasadil o adekvátní řešení,“ uzavírá. Pro Francouze je právě Zábradlí emblematickou scénou, text nezapře údiv autora, který musí připomenout, o jaké divadlo jde. Píše o zdejším Havlovu působení, dále pak jmenuje Jana Grossmana, Evalda Schorma, Ladislava Fialku. AFP cituje i radního Richtera, kterého označuje za duchovního otce této transformace, ovšem jeho názory komentuje s tím, že vše vidí dost jednoduše, Radní totiž tvrdí, že tato divadla mají strach z konkurence.
Zajímavý je i závěr, kde se připomíná tradice českého divadla i jeho role při sametové revoluci v roce 1989. Hustota pražské divadelní sítě je zde evidentně hodnocena jako záviděníhodné plus. Podle AFP je v našem hlavním městě asi 90 divadel pro milion obyvatel, zatímco v Paříži víc než dvojnásobku lidí slouží 110 scén.
