Václav Havel řekl v pátek, že se Praha vyvíjí bezkoncepčně, bez rozmyslu, staví se megalomanské projekty, na kterých mají zájem temné skupiny prorostlé monopolně ovládaným magistrátem.
Nejsem, na rozdíl od Václava Havla, rodilý Pražák a těch prvních osmnáct let, co jsem tu nežil, budu asi vždy cítit jako překážku, abych řekl, že skutečným Pražanem jsem. Jsem náplava, jako byla ostatně většina zdejších obyvatel, kteří za posledních sto let tohle město obydlili, ale nikdy si na něj vlastně nestačili zvyknout.
Stali se pražskými pepíky, veselým proletariátem, fotbalovými fanoušky, žižkovskými ženami v rudých šátcích, Gottwaldovými kluky, pragováky, veksláky a posléze voliči ODS, kteří mají na Praze nejraději hypermarkety. Jejich předci přišli do Prahy, již početně ovládli, avšak nepřijali jejího kosmopolitního a tvořivého ducha, ze kterého její jedinečnost vznikla. Ta už však byla svým způsobem také fantomem minulosti, velkých dob Karlových a Rudolfových a naposledy barokních. Všimněme si, že ani jedna z těch dob nepatří do kánonu českého nacionalistického mýtu: ten byl založen buď z mlh mytologie, ale spíš „plebejského“ husitství, jež ale městu přineslo jen zkázu.
Praha je paradoxem v české společnosti, která měla v novodobých dějinách vždy dost problémů sama se sebou. Praha totiž do Čech nepatří a zároveň je jejich korunou a největším pokladem. Je to město, jež je jakoby nad naše síly. Je strašné to napsat, ale Češi se nikdy nestali skutečnými „měšťany“, těmi samozřejmými obyvateli velkoměsta, kteří nežijí jen v jeho kulisách, ale niterně, tvořivě a empaticky s ním. To by si ho nenechali systematicky ničit a - s prominutím - kurvit.
O autorovi| Jiří Peňás, redaktor
