Hrad Krakovec patří mezi naše oblíbené, každoročně se opakující štace, Kulfáček – tedy pohádka O Kulfáčkovi – pak mezi tradiční, památku mistra Jana Husa připomínající počin, kterým přispívá Putující královská šekspírtovská divadelní společnost Orfeus (tak se zájezdově jmenujeme, na památku pražské Divadelní pouti) i k dobré pohodě návštěvníků. Po léta se snaží náš principál nádavkem pronést na hradě, který byl Husovi posledním útočištěm před odjezdem na kostnický koncil, část řeči, kterou chtěl, ale nemohl před koncilem pronést na svoji obhajobu. Před dvěma lety se dostavil jeden zbrojnoš, co se s kamarády pro radost dětí mlátil dole pod hradem, a jedna paní. Bojovníkovi se principál omluvil, paní pak poslal kopii dokumentu, aniž se mu dostalo slůvka díku. Vzal to čert.
Na Krakovci je vždycky krásně, pan kastelán Sobek, který to všechno pořádá a organizuje a kterému důvěrně říkáme Sobík, je dobrou matkou komediantů. Příjemné je posléze i harmonické posezení na jeho zahradě, když po práci usedneme v kruhu jeho početné rodiny a příbuzenstva z širého okolí kolem stolu prohýbajícího se zeleninou, vybíraje ze svého pestrého životopisu veselé historky, budící nespoutané veselí.
Letos pak mělo dojít ke slavnostnímu završení obou našich produkcí: do organizace se vložil Středočeský kraj a matku komediantů nahradil macechou, ani ne tak zlou, jako trapnou: pro zvýšení návštěvnosti usmyslel si hejtman, i když bez šavle (titul, který naplňuje principála dětinskou radostí), MUDr. David Rath, dobrodinec nemocné chudiny, jakož i senátor PhDr. Marcel Chládek, jeho náměstek, že na hradě bude stát Husova socha, takže letos pan senátor, mladistvý a hbitý, samý úsměv, ochranka hrůza pohledět, se tu osobně stavil poklepat na základní kámen pomníku. Nejprve ale přišel na řadu Kulfáček. Jacísi dva kašpárci v gotických mundúrech že nás musí ohlásit. Mikrofonem. Principál začal být nervózní, i když knechti nebyli pan Mareš a principálova oblíbená „gestická epileptička“ Pergnerová. Lámanou češtinou plnou gramatických chyb odvedli svoji práci do jakési podivné stoky, z níž se pak principál nepříliš úspěšně pokoušel vybřednout proslovem s lidskou dimenzí. Jakžtakž jsme odehráli svoje. Knechti však, zblblí z toho, jak měli k dispozici ten bezdrátový mikrofon, nesnesli ticho, které následovalo po potlesku, a opět tou svojí hotentotskou češtinou, k nesnesení přeplněnou trpným rodem (bylo usneseno, připraveno, mluveno atd.) překdákali pár odstavců z průvodce hradem. Lid krvavě mlácený nadbytečnými úředními informacemi se nemohl ani pořádně nadechnout, porozhlédnout se, zajímat se, když byla započata půvabná společenská hra „Že mě nechytíš“, kombinovaná s „Čekáním na Godota“, jejímž permanentním sloganem bylo omikrofonované shánění pana senátora, pochopitelně patřičně řiťolezně intonované, když pan senátor měl už dávno klepat kladívkem a vtipně řečnit. Vrcholnou úvahou husitského bojovníka přes mikrofon byla pak věta: „Asi někde kutá tu sochu.“ Sotva herci vzkřísili po tomto prohlášení principála, oznámil druhý z knechtů, co bude následovat, přičemž přeskočil principálem připravený Husův projev. Třaslavým hlasem upozornil principál na toto nedopatření. „No, tak asi to tak bude, jak říká ten pán,“ opravil se onen gotický přelud a principál znovu omdlel, neboť, ač hřmotného vzrůstu, má křehkou duši. Konečně se pan senátor zjevil ve sportovní podobě, následován rovněž neslušně oblečeným panem starostou, připomínajícím kmotra Škrholu ze Srdíčka, dětského časopisu ze 40. let minulého století, jak podotkl již opět příčetný principál. Čest nekonvenčního praporu svého oblečení vysoko třímal i sám kastelán, jehož kraťasy se svou délkou podobaly trenýrkám principálova sokolského dětství. Pánové se sklonili nad základním kamenem pomníku, něco mumlali a klepali na něj kladívkem. Pan senátor pak opětovně zdůraznil význam pomníku mistra Jana Husa pro turistiku, a tím i pro rozvoj kraje (a místní hospody), protože to budou davy, které budou lačnit po pohledu na sochu (výsledek soutěže?). Mimochodem – kladívko později někdo ukradl a Husův pomník bude stát úplně jinde, pod hradem.
Po skončeném obřadu si připravil principál svůj pultík, kašpárci jej dokonce představili (sic!), ale principál už tradičně omdlel do třetice po ohlášení, že přednese Mnichovo kázání. S mžitkami před očima opravil údaj, odmítl mikrofon s podotknutím, že chce mluvit jako člověk, počkal, až živě se vzadu bavící věrchuška na kastelánovo nesmělé naléhání odtáhla z doslechu, a začal.
Na to, jak byl rozrušen událostmi onoho odpoledne, si vedl celkem statečně, byť se cítil bolestně ponížen, že panu senátorovi bylo zcela putna, co měl tehdy Jan Hus v Kostnici na srdci. O starostovi nemluvě. Později jsme je oba zastali veselit se v místní hospodě. Jen ten gorila byl zcela vážný a tupě zíral na vše strany a chodil zavírat dveře do lokálu.
Při odchodu domů stačil ještě principál vyjádřit svůj údiv nad parkováním pana děkana Husovy bohoslovecké fakulty, ThDr. Jana B. Láška, v těsné blízkosti hradu, když přijel celebrovat bohoslužby, zatímco Hýskovou vyštval pan starosta až před hospodu, aby se v tom vedru před našimi bohoslužbami O Kulfáčkovi pěkně prošla, což považoval principál značně hlasitě za třídní chápání demokracie. Byť si byl vědom, že v pradávnu měli komedianti vyhrazené místo u hřbitova.
Práskli jsme do koní a odfrčeli. Není nad to, být nositelem osvěty. Neřkuli kultury.
O autorovi| RADIM VAŠINKA, Autor je principál divadla Orfeus
