Cesta k celoevropskému postoji k Rusku bude dlouhá. Jeho absence Moskvě vyhovuje
Evropský summit o Gruzii, první svého druhu od války v Iráku v roce 2003, skončil tak, jak vypadá v současnosti v unii poměr sil mezi přáteli Ruska a přáteli Gruzie. Tedy vyrovnaným kompromisem, což je pro Českou republiku, která se s výjimkou pana prezidenta řadí mezi přátele Gruzie, dobrá zpráva. Dobrá proto, že to ještě před několika dny vypadalo na diplomatickou prohru a vítězství těch, které si Kreml v Evropě získal, nebo prostě koupil.
Šance pro obě strany To, co se dohodlo na summitu, dává šanci oběma stranám konfliktu. Rusku, kterému bude unií odpuštěna jeho medvědí agrese do Gruzie. Tedy pokud dodrží nejen literu, ale i duch smlouvy o příměří, kterou osobně zaštítil Nicolas Sarkozy, první muž Francie a v této chvíli i Evropy. Pokud Rusko dovolí Evropě, aby se podílela na řešení otázky Abcházie a Jižní Osetie, unie mu nabízí návrat k jednacímu stolu k dohodě o strategickém partnerství, z něhož budou Moskvě plynout výhody, které nebude mít žádná jiná země v sousedství EU. Ani Brusel přitom nebude požadovat, aby se Abcházie a Jižní Osetie vrátily ke Gruzii. Bude podle všeho stačit, když obě separatistické provincie dostanou společnou evropskoruskou správu a bude se hledat řešení podobné Severnímu Kypru, nebo Republice srbské v Bosně.
Svoji druhou šanci dal summit Evropské unie i Saakašviliho Gruzii. Posílení vztahů s touto kavkazskou republikou, usnadnění vízové povinnosti, dohoda o volné zóně obchodu, dárcovská konference, jež by pomohla obnovit válkou zničenou ekonomiku - to všechno jsou věci, které ležely před ruskou invazí přinejlepším někde hluboko v šuplících bruselských úředníků. Na summitu bylo de facto zrovnoprávněno „Východní partnerství“, týkající se Gruzie, Arménie, Ázerbájdžánu, Ukrajiny, Běloruska a Moldávie, se „Středomořskou unií“, kterou si jako osobní projekt prosadil Sarkozy.
Evropská unie jasně řekla, že považuje Zakavkazsko za sféru svého vlivu a že se v ní hodlá prosadit - s Ruskem, ale i proti němu.
V neposlední řadě také unie jako celek pochopila, že úzké zakavkazské hrdlo mezi Íránem a Ruskem je jediné, kudy může do Evropy dostat dodávky z obrovských kaspických zásob ropy a zemního plynu.
Někomu se to může zdát málo, ale když si uvědomíme situaci v unii ještě někdy v červenci tohoto roku, kdy nějaká Gruzie nebo Ázerbájdžán zajímaly v Bruselu jen hrstku odborníků, je to obrovský pokrok a obrovská změna. Téměř probuzení, dalo by se říci. Probuzení, na kterém se česká diplomacie a osobně ministr zahraničí Karel Schwarzenberg podíleli velmi zásadně.
Jak ale ostatně řekl v Bruselu sám Schwarzenberg, summit je jen začátek. A to v obou směrech. Rusko dostalo od Evropské unie ultimátum, že do osmého září musí splnit dohodu o příměří a stáhnout se na pozice před začátkem konfliktu. To znamená odejít z přístavu Poti, v „nárazníkových zónách“ kolem Osetie a Abcházie nahradit ruské „mírové“ síly mezinárodním, především evropským kontingentem. Pokud se tak nestane, bude zastavení rozhovorů o strategickém partnerství jen začátkem odklonu Evropy od Ruska. Odklonu, který může skončit tím, že Evropská unie jako celek začne pohlížet na Rusko jako na soupeře, nebo dokonce jako na hrozbu.
Cesta k tomuto celoevropskému postoji k Moskvě bude dlouhá. Západoevropští byznysmeni, včetně těch českých, dělající s Ruskem pohádkové kšefty, budou tvrdě protestovat, ale jak se občas naštěstí ozývá z Bruselu, Evropská unie není jen obchod, ale i „evropské hodnoty“. Naštěstí ne všichni klíčoví politici se dají zaměstnat, jako jeden bývalý kancléř, a ne všichni si nechají od ruského ropného koncernu zaplatit vydání knihy, jako jeden rusofilský středoevropský prezident.
Bruselský summit je ještě jednou zásadní a dobrou zprávou. Zprávou, že se není třeba obávat jednotné evropské zahraniční politiky, že se není třeba obávat Lisabonské smlouvy. Česko, Polsko, baltické státy s podporou Švédska a Velké Británie nakonec ustály tlak zásadních přímluvců Ruska, jako bylo Německo, Itálie i Francie. Ovlivnili jsme postoj Evropské unie, na němž Rusku přes zdánlivě ledový klid záleží, daleko zásadněji, než by se mohlo zdát. Lisabonskou smlouvou by neposílila jen Evropa, ale posílila by i naše možnost ovlivnit svět kolem nás. V neposlední řadě by její přijetí usnadnilo unii život a dovolilo zabývat se i jinými věcmi než jen sebou samou. Vytvořilo by z unie sílu, vůči níž by Rusko bylo nepříliš vlivným státem středního významu. Je jasné, že to Rusko nechce. A má rádo politiky, kteří tomu brání, a občas je i vyznamenává.
***
Ještě někdy v červenci Gruzie nebo Ázerbájdžán zajímaly v Bruselu jen hrstku odborníků. Summit EU byl proto obrovský pokrok a obrovská změna, téměř probuzení.
O autorovi| Luboš Palata, redaktor LN e-mail: lubos.palata@lidovky.cz
