Čtvrtek 19. května 2022, svátek má Ivo
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Přátelé z orwellovských časů

Česko

Literární středa – Korespondence napříč režimy, jak přeložit ulici a Ir dekády

Byl to můj nejlepší kamarád. Touhle větou z 9. září 1984 se uzavírá korespondence Josefa Škvoreckého s Janem Zábranou. Určena už není jemu, nýbrž Zábranově manželce Marii. Jan Zábrana týden předtím zemřel.

Přátelství Škvoreckého se Zábranou bylo, dá-li se to tak říci, historickou nutností. Ti dva se museli někdy sejít, být si blízcí a rozumět si už jen intuicí. Stačí se jen podívat na jejich portréty, jak si byli podobní dokonce i fyzicky. Oba typičtí intelektuálové pocházející z maloburžoazní třídy, právě určené k likvidaci, oba poučení, co to znamená být v nemilosti, oba zároveň nesmírně talentovaní, pracovití, inteligentní, vtipní, citliví. Přitom žádní šampioni okresních přeborů, žádní lvi salonů. Na obou je naopak vidět, jak jim pobývání s knihou a sezení za psacím stolem zjemnilo tvář a zakulatilo tělo. V obou obličejích je patrná jakási tesknota a měkkost, kterou tam vtiskne melancholická láska k literatuře.

Dva, kteří se našli Přátelili se od poloviny padesátých let, kdy oba vstupovali do přeci jen pomalu se otevírajícího prostoru české literatury. K mladšímu Zábranovi byl osud pravda tvrdší: oba jeho rodiče byli po únoru 1948 odsouzeni k mnohaletému žaláři a hned na začátku poničený život byl poznamenán vyloučením ze studií a cestami po věznicích; cejch neštěstí z jeho duše nikdy nezmizí, ba bude se ještě prohlubovat, naplní ji těžkým olovem skepse a „jistoty nejhoršího“, jak zní titul jeho básnické sbírky a zároveň tak lze i označit leitmotiv jeho úžasného díla deníkového Celý život.

Škvoreckému poskytl osud cestu přece jen světlejší alejí, i když na začátku (1958) je ten parádní průšvih se Zbabělci, který však přeci jen nakonec nedopadne nejhůř. Mezi oběma jsou pochopitelně rozdíly, samozřejmě že Škvorecký jasně směřoval k tomu druhu spisovatelství, které plně rozvinul ve svobodných poměrech po své emigraci. Zábrana svůj obrovský talent věnoval především překladům, ovšem lze jen těžko posoudit, co by se stalo, kdyby mohl psát svobodně, s vědomím, že najde svého čtenáře a že nebude muset dělat ústupky.

Jeho prózy z 50. let a poezie, již psal celý život, ukazují, že to byl suverénní autor i v tvorbě volné, jenže svoboda, ta vnější, to byl vlastně stav, který Jan Zábrana nikdy nepoznal. V tom smyslu platí to, co se často ozývá v jeho denících a lze to číst i v této korespondenci, že žije tragický život v hnusných časech. Jistota nejhnusnějšího Dopisy, které vycházejí jako 39. svazek Spisů Josefa Škvoreckého (ty jsou výborně vedené, jejich jediný problém je, že nejsou lehce k sehnání), si zprvu píší dva blízcí kamarádi a spolupracovníci, kteří oba žijí v Praze, pouze když musí, to jest, když je jeden mimo Prahu. A obsah je takový, jaký může zajímat spíš jen historiky velmi na ně specializované: obvykle se informují, na čem pracují, jakou knihu shánějí, nanejvýš jak jsou otrávení či unavení. Škvorecký je přeci jen nastartovanější, dostává se na Západ, v roce 1966 píše poprvé z Ameriky, kde se seznamuje mj. s Allenem Ginsbergem, jehož Zábrana překládá a kterého Škvorecký dohodí studentům na krále majáles, což je epizoda nejednou popsaná. U roku 1968 máme z těch několika Škvoreckého dopisů pocit jako z románu tomu roku věnovanému, tedy Miráklu: že to nebyl jeho vrcholný historický prožitek.

Den před srpnovou okupací se manželé Škvorečtí vydávají na prázdninovou cestu po západní Evropě, z níž se však ještě vracejí, jak ve výborném doslovu ke knize napsal Michal Přibáň, jen pro větší zavazadla. V lednu 1969 odlétá Josef a Zdena Salivarová do Toronta, zprvu tam pobývají legálně, pak poměry přituhnou, buď se musejí vrátit, nebo snést riziko, že už nikdy vlast nespatří: rozhodují se jak známo pro exil a jak známo dobře udělali.

Škvorecký je vlastně člověk zrozený pro život v Americe (Kanadě), „americký“ život by vedl i tady, pokud by to šlo. V jednom z posledních dochovaných dopisů (1976) píše, že byl loni v Evropě a už se tam necítil tak doma, jako je doma v Americe.

Zábrana v Československu zůstává. Jak napíše, minul svůj „point of departure“, chvíli, kdy měl nastoupit na let, a až do své smrti se nehne z místa, z Prahy, panelákové buňky a své překladatelské židle. Je tu malá dcera, matka, která byla deset let zavřená, a pak snad i pocit, že emigrace není pro něj to pravé, že jeho duševní výbava je jiná než Errolova (Škvoreckého přezdívka), který se tam cítí jak ryba ve vodě. Ne náhodou je Zábrana tak celoživotně věrný svým melancholickým Rusům, k nimž měl Škvorecký vztah řekněme rezervovanější. Zábrana si zase nejspíš nepouští tak často jazzové desky a Errolova vášeň pro Adinu a Lídu mu také není asi zcela vlastní.

Psát si za Orwella Přátelství samozřejmě zůstává. Korespondenci však brzy není možné vést standardními cestami. Škvorecký je spolu s Pavlem Tigridem pravděpodobně nejdémonizovanějším českým exulantem. Jediný způsob, jak mu psát, je oklikou přes známé na Západě nebo vyvézt dopis do zahraničí a tam ho poslat. Proto je dopisů tak málo a časem řídnou. Zato když se naskytne příležitost, je nutné napsat „všechno“: těch několik Zábranových dopisů, v nichž popisuje stav české kultury, zvláště té, která mu byla nejbližší a do které nejvíce viděl, tedy knižní, je úžasným dokumentem poměrů, do nichž společnost za normalizace padla.

Snad jen v hitlerovském Německu a stalinském Rusku docházelo k tak genocidnímu zacházení s inteligencí jako v těch letech. Zábrana informuje svého přítele o desítkách případů decimace a likvidace osobností a knih. Sepisuje osobní žalobu, která nemá podobu nějakého skuhrání na poměry, nýbrž ostrého vidění podstaty věci: tou je úmyslná barbarizace společnosti, sloužící k ohnutí hřbetu a přivyknutí na východní, byzantské poměry despocie s lidsky blbou tváří.

Vdlouhém dopise z léta 1972 napíše s prorockou přesností: „Můj dojem je, že je to konec kultury (...). Oni to chtějí v tomhle stavu tak sedm osm let povařit, nechat vymřít část generace, zkorumpovat pár mladých blbečků a potom to všechno převést na masovou kulturu takových těch televizních seriálů, které si prohazují z jedné lido demo do druhé.“

Oba muži mají dobře přečteného Orwella, ovšem jen jeden prožívá jeho rok 1984 na vlastní kůži. Škvorecký může tyto poměry jen registrovat, reflektovat ve svém díle, ovšem musí si dávat pozor, aby někomu, především Zábranovi, neublížil. Pomáhá, jak se dá, ale u toho hlavního a nejhoršího už být nemůže. Normalizace, možná nejpustošivější doba v nových českých dějinách, trvá nekonečných dvacet let. Jan Zábrana umírá v orwellovském roce 1984.

***

Jak je ve větě člověk.

Dopisy Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany

Spisy 39, korespondence 3.

Vydalo nakl. Books and Cards S.

G. J. Š. Praha 2010. 286 stran.

Autor:

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Vláda má 20 korun z každého litru benzinu, říká šéf sítě levných čerpacích stanic

Premium Nikoho nenechají na pochybách, že tohle je nízkonákladová firma, kde se nehýří. Okázalost tu nemá místo. Spolumajitel...

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....