Na záběrech z Lidového domu z pozdních hodin povolební noci televize ukázala i skupinku rozkurážených mladých sociálních demokratů. Přípitek doprovázeli zvoláním, v němž posílali kamsi „pravicová média“.
Sofistikovanějším způsobem je přesvědčení, že česká média jsou pravicová a že z toho vyplývající předpojatost významně přispěla k nečekanému propadu levice v parlamentních volbách, vyjadřováno v textech s levicí sympatizujících komentátorů, kteří se snaží analyzovat příčiny volebního neúspěchu (nemluvě o expředsedovi Paroubkovi – ten má jasno, jako vždycky a ve všem).
I kdyby ale česká média pravicová byla, znamená to nutně, že to má když už ne rozhodující, tak alespoň velký dopad na výsledek voleb? Novináři i politici spolu žijí v mediálním ghettu a obyvatel ghetta může snadno extrapolovat zákonitosti, zájmy a obsese toho ghetta na svět za jeho zdmi.
Je docela možné, že pravice má v českých médiích převahu. Pracují v ní lidé spíš z velkých měst a spíš mladší, jejich voličské preference asi plus minus odpovídají postojům téhle skupiny, v níž se například sociální demokracii moc nedaří. Postoje autorů se promítají i do jejich textů, nejenom v komentářích, kde se to dá čekat.
To vše je ovšem úplně normální. Objektivní žurnalistika je mýtus, autorský postoj je možné vyčíst i ze zpravodajství médií, jež jsou často předkládána jako vzor nestrannosti. Nemyslím si ale, že by existovala nějaká výrazná korelace mezi politickými stanovisky novinářů a výsledky voleb. Existují země, kde média většinově inklinují k levici (to je možná ten stav, po němž kritici zdejších sdělovacích prostředků volají), i v nich se ale pravidelně dostává k moci pravice. Sociologické průzkumy například dokládají několikanásobně vyšší zastoupení stoupenců demokratů ve velkých amerických médiích oproti republikánům. Bylo to tak i v dobách, kdy v prezidentských volbách vítězil Reagan nebo oba Bushové.
Ani o volbách v Česku se skutečně nedá říci, že by kopírovaly preference zdejších novinářů, mezi nimiž byla například hodně nepopulární opoziční smlouva (podle mě z dobrých důvodů), Václav Klaus si na média stěžoval, i když vyhrával, co se dalo. Nakonec i ten názor na Jiřího Paroubka před volbami 2006 a 2010 nebyl nějak dramaticky odlišný (navíc se letos nestalo nic podobného úniku Kubiceho zprávy). Volební výsledek ale odlišný byl, asi by bylo lepší najít jiného „padoucha“, na nějž by se ten neúspěch měl hodit, než zrovna média.
Kdo bude mít náladu, bude si koncem tohoto roku moci připomínat desáté výročí tzv. televizní krize, byla to doba velkého vzrušení. Pamatuju se, že jsem se tehdy dost divil tomu, že Česká televize někomu za ten útok a pokus o politické ovládnutí vůbec stála. Celé to furóre, myslím, bylo mimo jiné taky projevem naprostého přecenění vlivu veřejnoprávního média. S panem okresním hejtmanem jsme si
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
