Zajímá vás, jak to vypadá na místě, kde už léta nefunguje žádná státní moc? Jeďte na sever Kosova. V této části země, jež 17. února 2008 vyhlásila nezávislost, dochází k nejrozsáhlejšímu porušování práva na spravedlivý proces v Evropě. Má cesta do Kosova začala v roce 2007, a to odesláním přihlášky přes Národní kontaktní místo při ministerstvu zahraničí, které - na rozdíl od řady jiných evropských zemí - funguje a úspěšným uchazečům asistuje. Za několik měsíců se mi ozvali z OBSE a absolvovala jsem téměř hodinový telefonický pohovor. Za tři týdny jsem nastupovala na misi.
Teoreticky vzato šlo o práci snů: měla jsem k dispozici terénní vůz, kancelář, tým lidí, dostatek peněz, zázemí velké organizace a na krku průkazku, která mě opravňovala vejít kamkoli a smět všechno vědět. Jako Rubikova kostka poslepu Mým úkolem bylo docházet na pravidelná jednání místních orgánů v jednom z mitrovických okresů a dohlížet, jestli zastupitelé, rada a starosta dodržují zákony, především ty na ochranu srbské menšiny (z jednání kosovských zastupitelů jsem měla většinou lepší dojem než z jednání české sněmovny).
Dále jsem měla objíždět srbské enklávy a zjišťovat, jestli se opatření na podporu menšin skutečně provádějí. Monitorovat volby. Uskutečňovat drobné projekty na podporu místních komunit. Dbát o rozvoj vlády práva, napomáhat ochraně práv menšin a zároveň zůstat přísně nestranným příslušníkem mezinárodní mise. - Mohu potvrdit, že složit Rubikovu kostku se zavřenýma očima je proti tomu hračka.
Mám za to, že Robert Schuman neměl pravdu, když tvrdil, že bez jednotlivců se ničeho nedosáhne, zatímco bez institucí nic nevydrží. Alespoň pokud jeho závěr umístíme do prostředí mezinárodních demokratizačních misí. Po vlastních zkušenostech mohu říct, že vztah mezi individuálním úsilím a garancí trvání, kterou by mu v ideálním případě měla poskytnout instituce, téměř neexistuje.
Mise na podporu demokracie v postkonfliktních zónách v žádném případě neodsuzuji: považuji je za nejlepší ze všech špatných možností. Jen kriticky hodnotím způsoby, kterými se řada z nich uskutečňuje. Některé tyto mechanismy jsou tak nelogické a neefektivní, že jednotlivec není téměř vůbec motivován, aby něčeho dosahoval, a instituce nakonec kromě vlastního loga nemá nic, co by mělo vydržet.
Úspěšný začátek „Ty vážně věříš, že je v Kosovu multietnická společnost možná?“ dobíral si mě místní advokát Dragan. „Po všem, co se tu odehrálo?“
Dragan je vzdělaný muž, vyhledávaný právník a jeho smysl pro humor lze v kontextu kosovské mizerie uplynulých let přirovnat k Hawkeyemu Piercovi ze seriálu Mash. Ačkoli je v srbské části Kosova krajně nepopulární jakkoli chválit přítomnost a činnost mezinárodních organizací, Dragan byl jedním z mála, kdo naopak oceňoval asistenci právníků mise OSN na mitrovickém soudu.
Dohlíželi tam na kvalitu a rychlost zpracování věcí. Až do března 2008, kdy protest místních Srbů proti vyhlášení nezávislosti Kosova přerostl v konflikt a budova soudu byla napadena a následně uzavřena (takže se dlouhodobě zmrazily projednávané případy), prý práce celkem odsýpala, průtahy byly v mezích, a dokonce i vachrlatá autorita správy OSN v severním Kosovu zajišťovala alespoň základní úroveň funkčnosti justice.
Obrat nastal právě po deklaraci kosovské nezávislosti. Nezávislost byla vyhlášena v geografické hranici Kosova, tj. včetně severní části území obývané několika desítkami tisíc Srbů. Ti jsou i nadále občany Srbska, v oblasti stále působí takzvané paralelní struktury, tj. rezidua původní srbské správy, která je financována z Bělehradu, ale dohled nad jejím výkonem je chabý, pokud vůbec nějaký. Protektorátní správa OSN se krátce po vyhlášení nezávislosti stáhla, aby uvolnila prostor pro misi EU (EULEX), která měla kontrolu nad Kosovem, a tedy i nad jeho severní částí převzít. Jenže nepřevzala.
Webové stránky mise EULEX dávají sice tušit, že přítomnost EU v Kosovu je historickým úspěchem, ale když jsem se na počátku roku 2009 vrátila do Mitrovice a radovala se, že soud i vše ostatní začíná fungovat, Dragan si myslel, že jsem spadla z Marsu. Dovedl mě k budově soudu, která nejevila známky života ani činnosti, byla obehnaná kotouči ostnatého drátu a hlídaná vojáky KFOR. „Uvnitř jsou spisy mých klientů. Rok na ně nikdo ani nesáhl. Dva lidi mám ve vazbě, jednoho od roku 2007. Když se mě ptá, kdy bude pokračovat řízení, nevím, co mu mám říct.“ Články na stránkách mise nesly v té době titulky jako Mise je plně operativní nebo Justiční sekce EULEX: úspěšný začátek.
V začátečnickém entuziasmu jsem chtěla Draganovi dokázat, že možné je vše, a vyrazila do jedné srbské enklávy zjistit, do jakého pěkného multietnického projektu by se tamní obyvatelé rádi zapojili. Velice špatný humor Mluvím srbsky. Nepochybně to byl jeden z důvodů, proč mě pro práci v Kosovu vybrali. Proto mě zaskočilo, že jsem podle předpisu musela vyrážet do terénu zásadně s tlumočníkem, Albáncem. Je nasnadě, že kosovský Srb se s Češkou nebude bavit přes kosovského Albánce. Starosta srbské vesnice si mě nevěřícně prohlížel, s tlumočníkem prohodil několik vět o počasí a nakonec zmizel v útrobách polorozpadlého baráku, kde právě přestal jít proud. Nabídku, jestli by se nechtěl zúčastnit třeba kulatého stolu o multietnickém vzdělávání, by v daném kontextu patrně vnímal jako velice špatný humor.
Zrovna tak nasnadě bylo poněkud unfair rozložení sil v (nejen) mém týmu. Nebylo zapotřebí mít kdovíjaké zkušenosti s vedením lidí a „interkulturní senzitivitu“, aby se člověk dovtípil, že pětapadesátiletý muslim a otec šesti dětí se prostě nenechá šéfovat o čtvrt století mladší bezdětnou křesťankou odněkud z Prahy.
Po několika hořkých zkušenostech jsem pochopila, že snažit se přimět dotyčného k práci podle mých představ, ať už s mezikulturním citem nebo bez něj, je nesmysl, a dala se radši do hledání multietnického projektu. Po marných pokusech propašovat do mandátu mise akce jako Připojení k internetu pro školu v odlehlé enklávě nebo Asistence při rekonstrukci zničených spisů v katastru nemovitostí jsem překvapivě uspěla s návrhem Multietnický fotbalový turnaj.
Po zásluze vyhrál nejsilnější Nepočítala jsem s tím, že by právě tuto iniciativu vedení mise schválilo, takže mě upřímně vyděsilo, když se začala hlásit mužstva reprezentující frakce místních politických hnutí. Týden před turnajem vyšlo najevo, že je politicky neúnosné, aby turnaj vyhrál tým spojený s nějakou politickou stranou.
Ideální by prý bylo, kdyby zvítězila etnická menšina či někdo neutrální. Vyslala jsem svého italského kolegu, fotbalistu a skalního fanouška AC Milán, do nedalekého romského tábora, aby tam osobně vybral nejzdatnější borce, sestavil z nich neporazitelný tým a věnoval jim víkend coby trenér. Sama jsem zatím vyrazila na francouzskou základnu KFOR a přiměla družstvo parašutistů, aby se také přihlásili.
Přes veškerou snahu vyhrál tým kosovsko-albánské strany PDK. Nelhala jsem, když jsem do denní zprávy napsala, že „po zásluze zvítězilo nejsilnější družstvo“. Nikdo se mě naštěstí neptal, které to bylo.
Pokračování na straně 31
Dokončení ze strany 29
„Co takhle Štrasburk?“ zeptal se mě jednou Dragan s nadějí v hlase. Napadlo ho obrátit se na Evropský soud pro lidská práva (ESLP) a stěžovat si jménem klienta na porušení práva na spravedlivý proces.
Z Kosova do Štrasburku Mou odpovědí byl zklamán: stížnost k ESLP bych mu doporučila, pokud bychom byli kdekoli jinde v Evropě, s výjimkou Běloruska. Ale jsme v Kosovu, takže takové doporučení je k smíchu: pro obyvatele Kosova neexistuje stát, proti kterému by jejich případná stížnost před ESLP mohla směřovat.
Nezávislé Kosovo přece není členskou zemí Rady Evropy. A Draganův klient ostatně není ani občanem státu Kosovo. Je to Srb. Srbsko je sice členskou zemí Rady Evropy a ESLP, ale těžko by si někdo mohl stěžovat na porušování svých práv srbskými úřady v místě, které už není součástí srbského území a posledních dvanáct let tam srbské úřady oficiálně nemohly žádnou státní moc vykonávat. Se stížnostmi na zásahy do občanských a lidských práv ze strany administrativy mise OSN se lze v Kosovu obrátit jen na Human Rights Advisory Panel, instituci, která se těmito věcmi zabývá, ale podle statistik na vlastních webových stránkách nepříliš intenzivně: od roku 2006 zatím z celkového počtu 516 věcí vyřídila něco přes 50.
I přesto, že mise EULEX soud postupně odplombovala, srovnala rozházený archiv a pomalu se vypořádává s nánosy věkovitých spisů, účastníci řízení ve věcech, které od března 2008 leží v útrobách mitrovického soudu, jsou patrně nejpočetnější skupinou lidí v Evropě, jejichž procesní práva podle národního i mezinárodního práva jsou každým dalším dnem porušována. Pokud jsou tito účastníci kosovští Albánci, mají alespoň morální kompenzaci: nezávislost Kosova. Pokud jsou to Srbové, mají jen oči pro pláč; většinu života platili daně v Jugoslávii, resp. v Srbsku. Byli, resp. i nadále jsou občany státu, který je signatářem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ve Štrasburku má svého soudce i právníky. Ale u ESLP nemají šanci uspět, protože z půdy pod jejich nohama v únoru 2008 vzešel jiný stát, který si nevybrali, o jehož vzniku, hranicích ani zákonech nemohli jakkoli spolurozhodnout, ovšem který mezinárodní společenství formálně aprobovalo v podobě rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora OSN. Ten loni potvrdil, že vyhlášení nezávislosti Kosova bylo s mezinárodním právem v souladu.
Notorický stěžovatel Jednoho dne se na mě obrátil srbský kolega z OBSE s prosbou: jeho bratranec Ljubiša žije v severní Mitrovici a má tři děti. Jsou nemocné - trpí astmatem (Kosovská Mitrovice je místem tak toxickým, že je rizikem strávit tam několik týdnů, natož let), jeho žena je v domácnosti a on sám teď přišel o práci. Jsou na pokraji bídy.
„A co já s tím?“ ptám se. Kolega pokračoval: Ljubiša za války utekl i s rodinou ze svého domu z okresu, který se před válkou jmenoval Vučitrn (srb.), následně Vushtrri (alb.), nyní Vushtrri/Vučitrn (alb./srb.). Kdyby Ljubiša dům a pozemek prodal, může se i se ženou a dětmi pohodlně odstěhovat do Kraljeva a začít nový život. „Tak proč to neprodá?“ zajímám se. - „Přesně o to se uplynulých deset let snaží,“ odpoví kolega. Dozvím se, že Ljubiša se postupně obrátil na: UNMiK, UNDP, UNHCR, na soud i katastr ve Vushtrri, na OBSE, Helsinský výbor, na zhruba půl tuctu nevládních organizací, které se zabývají právy uprchlíků a přesídlených, napsal do Ženevy i do New Yorku. Všude ho odmítli.
Otrlá svou předchozí zkušeností s prací na mezinárodním soudě jsem Ljubišu mlčky klasifikovala jako notorického stěžovatele, ale souhlasila jsem, že se na věc podívám. Shledala jsem, že: Ljubiša je noblesní muž, který hovoří nejen srbsky, ale i anglicky, francouzsky a albánsky. Jeho podání byla zcela opodstatněná, formálně perfektní a věcná. Naopak odpovědi zúčastněných institucí byly přehlídkou alibismu, lajdáctví a vůbec ubohosti.
Rozhodla jsem se, že se věc pokusím vyřídit. Dohodla jsem termíny na soudu a na katastru, naložila Ljubišu do auta a podnikla s ním podpisové a předávací kolečko. Všechny dveře se před námi zázračně otevíraly, jednání albánských úředníků bylo vstřícné: během jediného odpoledne byla na světě všechna razítka a dokumenty. Bohužel byl na světě i anonymní podnět: „Členka mezinárodní mise v pracovní době intervenuje v individuálním případě příslušníka etnické menšiny a k tomuto účelu využívá služební vůz, telefon a průkazku.“ (Za čas vyšlo najevo, že podnět vyšel ze strany mezinárodního člena mise.) Před nadřízenými jsem se úspěšně obhájila. Všechny mé pozdější návrhy, jak poskytovat místním lidem konkrétní pomoc, byly ovšem odmítnuty.
Na vlastní pěst Po řadě dalších zklamání jsem dala výpověď a pustila se na vlastní pěst do projektu na podporu místních škol v albánských i srbských vesnicích. Občas poskytuji i právní pomoc a jsem pravidelně svědkem situací, kdy bez problémů spolupracují lidé obou místních národností. Zástupce mezinárodního společenství u nich ovšem nevídám.
***
Teoreticky vzato šlo o práci snů: měla jsem průkazku, která mě opravňovala vejít kamkoli a smět vše vědět Lidé, jejichž spisy leží v útrobách soudu, jsou patrně nejpočetnější skupinou v Evropě, jejíž procesní práva jsou každý den porušována
O autorovi| BLANKA ČECHOVÁ Autorka (* 1980) vystudovala právo v Praze a tvůrčí psaní v Oxfordu.
Pracovala na Evropském soudu pro lidská práva, byla členkou mise OBSE v Kosovu. Poté založila neziskovou organizaci KosovoSchools na podporu základních škol v oblasti Mitrovica (dosud úspěšně funguje). Dnes je na volné noze, píše a přednáší.
