Němci si musí kvůli Řekům počkat na podpory
Dluhové potíže eurozóny jsou jen prvním příznakem vážné politické a společenské krize. Zatímco vyslancům MMF brání v cestě do Atén už jen sopečný prach, v Německu je dusno. Nikdo přesně neví, kolik bude záchrana Řecka stát. Všichni ale vědí, že to bude výrazně víc než avizovaných 45 miliard eur. Pravda je těžko únosná, a tak se dávkuje. Guvernér Bundesbanky Axel Weber si pozval na diskrétní schůzku vybrané poslance, aby jim oznámil, ať raději počítají s 80 miliardami. Vláda odkládá rozhodování o všech nových výdajích, než se vyjasní, jak velký je řecký „rozpočtový risk“.
Dlouhodobě nezaměstnaní Němci si tak počkají na slíbené vyšší podpory, až se uvidí, kolik na ně ve spolkové pokladně zbude po Řecích, létajících za jejich peníze na prázdninové nákupy k Diorovi do Milána. Je to solidarita, nebo absurdita? Tohle nemůže říct nahlas na tiskovce ani stoická Angela Merkelová. Není to populismus ani nadbíhání davům odmítajícím řeckou záchranu. Pravda o neudržitelné evropské realitě, kdy Řekové po Němcích chtějí, aby jim dál financovali šestnáct platů do roka a penzi v 57 letech, zatímco budou pracovat o osm let déle za dvanáct platů, je nahlas nesdělitelná. V Evropské komisi se ale nerodí krizové plány na odchod z eurozóny ani kultivovaná pravidla pro státní bankrot, ale návrh na prázdninové dotace pro chudší Evropany. Turistika je totiž základním právem. Řekové by mohli vyprávět.
Nám už příští rok skončí luxus pozorovatele, kdy se staneme čistými plátci do společného evropského rozpočtu. Jak pak Jiří Paroubek vysvětlí svým voličům, že z dividendy ČEZ nedostanou třináctý důchod oni, ale šestnáctý řečtí senioři?
Čtěte „Cena za odvrácení...“ na straně 18
