Právě před sto lety byla v Praze vypsána architektonická soutěž na stavbu nového polyfunkčního paláce na exponované parcele přímo na tzv. Zlatém kříži – tedy na rohu třídy Na Příkopě a Václavského náměstí. Investorem byla firma s dlouhým názvem: První česká všeobecná akciová společnost pro pojišťování na život. Ta zakoupila tři staré domy tvořící nároží.
Šlo o cenné stavby, které by dnes jistě chránil památkový zákon, jejich historie sahá totiž až k období založení Nového Města pražského, tedy do 14. století. Nejcennější byl nárožní dům s barokním průčelím zvaný U Špinků. V 19. století tam byla zřízena proslulá Vídeňská kavárna, již navštěvovali také pánové František Palacký a František Ladislav Rieger. Počítalo se rovněž se zbouráním architektonicky velmi cenného neorenesančního Haasova obchodního domu v ulici Na Příkopě (arch. Alex Linsbauer, 1869–71), za jehož kamennou fasádou se ukrýval efektní interiér s litinovými sloupy, schodištěm a tzv. parním vytahovadlem – na speciální rám se vysouvaly perské koberce, které byly v této filiálce proslulé vídeňské firmy nabízeny k prodeji. Majitelé stavby ale odprodej naštěstí odmítli, a tak byl Haasův dům včleněn do novostavby paláce, nazvaného nakonec Koruna. A stojí tu dodnes – je v něm nyní prodejna Benettonu.
Zadavatel vymyslel vtipné řešení: vlevo od Haasova domu je úzké průčelí Koruny se vstupem do nové pasáže. Ta se pak uvnitř láme v pravém úhlu a ústí do Václavského náměstí. Soutěžící architekti měli tedy zadaný půdorys i základní strukturu novostavby a dostali rovněž za úkol akcentovat nároží věžovou nástavbou.
Pfeiffer místo Kotěry Zajímavý návrh předložil v roce 1911 slavný český projektant Jan Kotěra, ale porota nakonec vybrala projekt pražského architekta Antonína Pfeiffera (1879–1938). Šlo o renomovaného umělce, který měl za sebou několikaletý pobyt v Paříži i dalších evropských metropolích. V Praze v té době navrhl ve stylu moderny ještě dvě vily ve Staré Bubenči. Byl rovněž autorem dodnes zachovaného interiéru kavárny v hotelu Paříž ve stylu vídeňské secese. Pravděpodobně také projektoval ateliér svého přítele Ladislava Šalouna na Vinohradech a původně s tímto sochařem spolupracoval i na návrhu Husova pomníku na Staroměstském náměstí. Po vzájemných sporech však Šaloun nakonec dokončil dílo sám.
Koruna je bezesporu nejvýznamnější Pfeifferovou stavbou. Vytvořil pro tu dobu typický velkorysý palác pražské city s železobetonovou konstrukcí, který patří spolu se souběžně stavěnými budovami Šupichových domů (Rokoko), paláců Hvězda (Melantrich) a Lucerna k typickým ukázkám multifunkčních pražských staveb té doby.
Místo biografu skladiště Městská vyhláška správně trvala na všestranném využití bankovních domů: musely zde být nejen obchody a kanceláře, kulturní a společenské prostory a služby, ale požadovaly se i byty a ateliéry v horních patrech, aby nebyla budova večer mrtvá. Využit byl i suterén: tam byly pověstné lázně a také biograf. V přízemí se nacházely obchody i velkorysá pasáž na výšku tří pater. V prvním patře byla samozřejmě kavárna a restaurace, pak následovaly kanceláře a byty.
Dům dostal elegantní kabát ve stylu pozdní geometrické secese a sochařskou výzdobu Vojtěcha Suchardy, který vytvořil i symbol světelné koruny na vrcholu nárožní věže. Efektní byla zejména pasáž s horním osvětlením a mohutnou kupolí v místě svého zlomu. Tu tvořilo 3800 krystalů z broušeného skla (během nepříliš vydařené rekonstrukce z 80. a 90. let byly ovšem nahrazeny prvky z litého skla a zmizely i četné další původní detaily).
Zajímavé věci se odehrávaly v Koruně i v následujících letech. V nejvyšším patře měl ateliér známý architekt Ladislav Machoň. Jeden z jeho asistentů mi kdysi vyprávěl, že po nějakém bujarém večírku vyjel tento vášnivý milovník koní na svém hřebci po schodišti až do podkrovního studia. Machoň navrhl ve spolupráci s prof. Františkem Kyselou v roce 1913 interiér kina v čistě kubistických formách. Ten byl bohužel později zcela zničen a biograf proměněn ve skladiště. Zanikly i lázně – dnes je v této části suterénu třípodlažní prodejna audiovizuálních nosičů.
V roce 1935 pak Machoň – tentokrát již v čistě funkcionalistickém stylu – projektoval interiér známého automatu Koruna. Zařízení bylo z chromové oceli, stěny obloženy béžovými skleněnými deskami (tzv. opaxitem). Neonová reklama na portálu byla dílem designéra Ladislava Sutnara. Automat se samoobslužným provozem byl tenkrát v Evropě novinkou. Vynález se zalíbil Britům – a tak Machoň musel navrhnout zrovna takový i pro londýnskou Oxford Street.
Já už bufet pamatuju značně zašlý, chodíval jsem tam na levné obědy. Pak byl dost necitlivě přestavěn a na začátku 90. let zanikl. S nostalgií na něj ale pamětníci stále vzpomínají… A ty krásné historky! Třeba ta, jak si jeden pán koupil párek a donesl si ho k jídelnímu pultu. Pak si ještě zašel pro pivo, a když se vrátil, viděl, jak mu jednu nožičku párku okusuje bezdomovec (kterých tu bylo vždy dost). Pán to ale nechtěl vzdát a tu druhou začal jíst z opačného konce. Když pak odcházel, všiml si, že se spletl a ten jeho párek leží na talíři nedotčený o kus dál…
***
Automat se samoobslužným provozem byl tenkrát v Evropě novinkou. Vynález se zalíbil Britům – a tak jeho autor, architekt Ladislav Machoň, musel navrhnout zrovna takový pro londýnskou Oxford Street.
O autorovi| ZDENĚK LUKEŠ, historik a architekt
