Středa 19. ledna 2022, svátek má Doubravka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Pražský Faust a jeho magie

Česko

Několik dnů před svou smrtí stačil ještě Vladislav Zadrobílek své známé a přátele obeslat knihou, v níž po svém způsobu shrnul svůj život.

Tak se kniha Časobraní dostala i ke mně, i když já jsem ho znal jen z několika setkání. V ten samý den, kdy jsem ji začal číst, mi přišla v noci zpráva, že její autor zemřel. To bylo loni, 11. prosince. Pak jsem ji na čas odložil.

Vladislav Zadrobílek (1932-2010) byl vzácnou a neuchopitelnou postavou české kultury a pražské umělecké společnosti. Troufal bych si říct, že všichni, kdo ho znali nebo o něm aspoň věděli, k němu pociťovali úctu a respekt, možná doplněnou jistou pozitivní bázní. Byl člověkem sice zcela reálným, z masa a kostí, ale přece jen existujícím trochu na pokraji mýtu; byl figurou, u níž lidé, jinak racionální, nevylučovali, že je bytostí mírně nadpřirozenou, jak to předpokládáme u lidských tvorů, kteří se zabývají věcmi, jimiž se zabýval on a jimž z podstaty rozumí jen málokdo. Těmi „věcmi“ samozřejmě nebylo nic menšího než okultismus, alchymie, ezoterismus, hermetismus, astrologie, magie...

I svou fyziognomií se Zadrobílek trochu podobal Faustovi, čímž nechci říct, že by se jakkoli zapletl s pekelnými mocnostmi ať už z tohoto, nebo onoho světa: i když v pamětech připustí, že nějakou „evokaci“ či „magickou praktiku“ výjimečně provedl. Zadrobílek se jevil naopak jako mág zcela „bílý“, jako duševně a fyzicky vyrovnaný jogín a zasvěcenec; nebyl to žádný obskurant či podivín, natož náfuka, ale naopak milý a příjemný společník se smyslem pro humor a rovnováhu věcí, člověk, se kterým bylo možné mluvit také o úplně obyčejných věcech.

Já jsem ho poznal v devadesátých letech už především jako nakladatele, ovšem zvláštního druhu, neboť produkce jeho značky Trigon byla zcela specifická a jedinečná. Ve svém nakladatelství vydával „Sborník pro esoterní chápání života a kultury“ Logos, který z velké části plnil svými příspěvky, jež ovšem důsledně podepisoval pseudonymem D. Ž. Bor, a samozřejmě odbornou literaturu příslušného zaměření, jejichž kvality jsem laicky respektoval, ale nikdy bych si je netroufal posuzovat. Chef d’oeuvre jeho produkce byl překlad slavného spisu tajemného Fulcanelliho Tajemství katedrál, jejž vydal už v samizdatu a jímž svou legální produkci na prahu devadesátých let započal. Jeho knihy, ať již vydané, či ty zcela vlastní, které i sám napsal a mezi nimiž figurovala také poezie (vydal pět básnických sbírek), se vyznačovaly vždy osobitou úpravou, kvalitní knihařinou, grafickou nápaditostí - a zároveň jistým amatérismem a dobře míněným a upřímně snášeným diletantstvím. Myslím, že také ty knihy odrážely základní rysy Zadrobílkovy velkorysé, univerzální, a přitom v jádru do českých poměrů a tradic zasazené osobnosti.

Alchymistická polévka Jeho paměti Časobraní, jež podepsal literárním pseudonymem D. Ž. Bor, také nejsou právě „standardním“ a hladkým čtením. Mají charakter velmi neuspořádaného a často až nepřehledného vzpomínání a vybavování, které plyne ne zcela logicky a čtenářsky přirozeně, přeskakuje z události na událost, z věcí důležitých na podružnosti, ba banality a prkotiny. Upozorní na to ostatně hned na začátku, kdy napíše, že měl vždy problémy s časem, takže si není schopen vybavit, kdy se co stalo, zato fotograficky si vzpomíná, jak se to stalo. Hned ve druhé kapitole pak vylíčí historku z konce sedmdesátých let, kdy společnost jeho přátel (byli mezi nimi Karol Sidon, Andrej Stankovič, Vratislav Brabenec etc.) vybrala Státní bezpečnost, což tu s gustem popíše, ale vlastně netušíme, proč hned na začátku, pokud si nevšimneme, že se tam vyskytuje jako jakási fata morgana jeho dávno mrtvá babička, kterou si autor představuje ve chvílích, kdy musí překonávat nějakou svízel. Ta se pak objeví ve knize ještě asi dvakrát. Osobně si ale myslím, že na ni autor během psaní zapomněl. Čtenář si prostě na takové věci musí při čtení zvyknout.

Bude to i tím, že ony kapitoly ze svého života „v sedmi republikách“ psal Zadrobílek podle všeho ne zcela chronologicky a pravděpodobně spíš příležitostně a během dlouhého období. Některé pasáže mají zcela samostatný ráz a jeví se jako příspěvky do autonomních sborníků nebo jako texty určené přátelům, kteří u toho možná byli také. Často se tedy opakuje, vrací se k už řečenému, jindy zase velký časový úsek přeskočí nebo vůbec nevěnuje pozornost tomu, o jakou dobu se vlastně jedná, takže trpělivý čtenář poněkud tápe. Vůbec: potenciální Zadrobílkův životopisec bude mít s přesným určením sledu a peripetií jeho života dosti práce a tyto paměti mu úplně spolehlivým pramenem budou jen těžko. Ale to jistě nebylo ani jejich cílem.

Zadrobílek je prostě napsal jako sumu svých prožitků a názorů, v nichž se nakonec nejlépe měl vyznat on sám, a pro sebe samého je asi hlavně rekonstruoval. Objevují se tu desítky jmen lidí, jež Zadrobílek poznal, osoby anonymní, ale především důležitá jména české kultury, zejména výtvarníci, mezi něž se koneckonců Zadrobílek mohl počítat, neboť nejspíš nebylo uměleckého oboru, s nímž by se zcela minul. Zmínit by se tu měla jeho účast v pověstné hudební skupině Žabí hlen, která se komickým způsobem, pravděpodobně kvůli svému názvu, dostala jako odstrašující příklad do známé režimní kampaně proti „nové vlně“ na začátku 80. let. S „novou vlnou“ samozřejmě tento happeningový kolektiv neměl nic společného. Zadrobílek zvukovou produkci tohoto tělesa, jež tvořili z větší části jeho přátelé z antikvariátu v Dlážděné (významné místo nezávislé duchovnosti 70. a 80. let), popisuje takto: „Jako vždy jsme napřed vytvořili absolutní chaos a v něm rozpouštěli jakoukoli vzpomínku na někdy zaslechnutou hudbu; potom jsme ze vzniklého chaosu začali vydělovat zvučící individuality a jejich spojováním vytvářet řád, který se neustále měnil, občas se rozpadal a opakovaným zahušťováním stával se tím, čemu magikové dali jméno egregor.“ Tato citace může sloužit jako ukázka Zadrobílkova stylu pars pro toto i jako příklad komplexně alchymistického pojímání věcí. Též jeho text je alchymistickou polévkou, na první pohled chaotickou, z níž se vydělují ingredience různých chutí a kvalit, které dohromady dávají chuť, již není jednoduché popsat.

Bildungsroman aneb Stupně zasvěcení Když se tady ale přesto pokusíme stručně charakterizovat autorovu cestu, jak ji zaznamenal, vyjde z toho obraz životní pouti, v níž jedinec směřuje sice skrz překážky, ale téměř plynule k sobě samému, ke své vlastní podstatě. V tradici evropské kultury se takovým textům říká Bildungsroman a jde o žánr úzce spojený s charakterovým zráním hrdiny, jenž po stupních směřuje k celistvosti, které také můžeme říkat zasvěcení. Vedle pasáží, v nichž až jaksi s naivisticky dokumentaristickou perspektivou zachycuje drobné i důležité, příhody ze života české bohémy především let 60., 70. a 80., odskočí do poloh esejistických, v nichž komentuje ze svých (pro někoho jistě naivně) filozofických pozic život nejen svůj, ale i české dějiny, národní charakter a lidskou existenci jako takovou.

Zadrobílkova cesta vedla důsledně mimo oficiální místa, mimo úřední formy „školení“, které poskytuje stát nebo oficiální kultura. Byl to čistokrevný samouk a v dobrém významu toho slova amatér, který však nabyl a nasál mimořádného vzdělání, byť jaksi výběrového typu. Prošel klasickými devatero profesemi (ve skutečnosti jich bylo asi víc: byl zahradníkem, pracoval u vysokých pecí, strojníkem v čistírně plynu, divadelním kulisákem, svářečem, pracovníkem v reklamě, elektrikářem, vychovatelem, antikvářem, restaurátorem, knihařem atd., samozřejmě také na volné noze), které ho vždy nějak přibližovaly k tomu, k čemu se cítil být hlavně povolán. Když pracoval v ostravských hutích, začernil se životem prostých lidí, od nichž se vlastně celý život zjevně příliš nelišil. Vyučil se zahradníkem, což je ovšem profese také v jistém ohledu mystická. Jako mladík se dostal na Šporkovo panství v Choustníkově Hradišti u Kuksu, kde zažil zřejmě první dotyk magickou krajinou a tajemstvími, jež jsou ukryta v symbolech. Z každého dalšího působiště čerpal v tomto ohledu, co mohl. Jaksi intuitivně, ale díky vnitřnímu kompasu přesně, se dostával k autorům (Ladislav Klíma, Josef Váchal, surrealisté, alchymista Pierre de Lasenic a mnozí další...), kteří ho dotvářeli. Stejně tak osudově se setkával s blízkými umělci, se kterými navazoval celoživotní přátelství, mezi všemi tady vyčnívá souznění se sochařem Alešem Veselým, kterému stál po boku i v jeho osobní tragédii, o níž tu píše nanejvýš decentně. Objeví se tu však desítky jmen, která v české kultuře něco znamenají: Zadrobílek se o nich zmiňuje zcela přirozeně, aniž by měl potřebu o nich něco odhalovat nebo se jimi chtěl chlubit. Přirozeně mezi ně patřil, stejně jako se od nich přirozeně lišil.

Zadrobílek - D. Ž. Bor - se považoval, jak napsal, za „náboženského člověka bez potřeby náboženství“. Tím se mu myslím stal celý kosmos s jeho šiframi a symboly, jichž se z české kotliny dotýkal, což zde má hlubokou tradici, zároveň je to vždy věc také trochu komická. Myslím si přesto, že v českém prostředí byl jedním z mála, kteří mohli bez uzardění napsat do svých pamětí věty jako tyto a my je mohli bez pocitu trapnosti číst: „Cestou k cíli je modlitba a práce: Ora et labora; jedno se rodí z druhého. Potom laskavé srdce Pána nebes vyšle bílého sokola, aby tepem svého srdce napomohl proměně obou komor tvého srdce ve zlaté komory lásky.“

Zadrobílek - D. Ž. Bor - se považoval za „náboženského člověka bez potřeby náboženství“. Tím se mu stal celý kosmos se svými šiframi a symboly.

KNIHA TÝDNE

Časobraní aneb Můj život v sedmi republikách D. Ž. Bor Vydal Trigon, 2010, 300 stran

Autor:

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nečekaný příbuzenský vztah. Vévodkyně Kate a Meghan pojí krev Přemyslovců

Premium Učebnice mluví jasně. Přemyslovci vymřeli po meči v roce 1306, kdy byl mladičký král Václav III. zákeřně zavražděn...

Češi investují do kryptoměn ve velkém. Stát řeší, jak je přinutit přiznat zisky

Premium Ještě nedávno byly virtuální měny jako bitcoin investicí především pro lidi, kteří chtěli experimentovat a nebáli se...